V zimě většina hmyzu spí, ať už nám příjemné včely či čmeláci, tak i nepříjemní komáři. Existuje ale několik křehkých zástupců hmyzí říše, kterým překvapivě ani velká zima nebrání v tom, aby se aktivně pohybovali a pářili. Patří mezi ně i sněžnice z řádu srpic. Možná jste je už někdy za zimní procházky viděli. Jsou to malá, bronzově lesklá zvířátka o velikosti maximálně půl centimetru a připomínají trochu mouchy. Proto se jim i nesprávně říká „sněžné mouchy“.
Vědci analýzou jejich DNA zjistili, že jsou velmi blízce příbuzné blechám. Narozdíl od blech jsou ale mírumilovné. Jak dospělci, tak i jejich larvy podobné housenkám, žerou drobné lístky mechů. Larvy žijí přes léto a v zimě na rozdíl od dospělých rodičů spí.
V zimním období se sněžnice schovávají většinou pod sněhem tam, kde je trochu tepleji a roste mech. Například u paty stromů nebo u zasněžených pramenišť. I za mrazu se však dospělé sněžnice vydávají objevovat nový životní prostor. Jdou při tom pěšky po sněhu, protože nemají vyvinutá křídla. V minulosti byly viděny v Novém Hrozenkově, údolí Brodská, při její sněžné túře za teploty -1 °C.
Na život v drsných chladných podmínkách jsou velmi dobře adaptované. Ve své tělní míze mají rozpuštěny látky, které fungují podobně jako nemrznoucí kapalina v chladičích aut. I za velkých mrazů nezmrznou úplně na kámen a hned jakmile arktické mrazy povolí, tak ožívají.
Když je potkáte na jejich sněžné pouti, neberte je do ruky. Jsou zvyklé na chlad, teplo jim nedělá dobře. I pouhé teplo z našich rukou je za chviličku omráčí a pak i zabije.