Jedle bělokorá byla do nedávna velmi úspěšnou dřevinou v lesích Zlínského kraje, kdy představovala ještě na začátku 19. století přes 2/3 všech stromů v lesích. V současnosti je dřevinou spíše vzácnou a je výběrově ponechávána na pasekách k dožití a vysemenění. Jedle má navíc velmi vhodnou kůru pro zimování rozličného hmyzu – tento hmyz je pak v zimních měsících vyhledáván ptáky a obratlovci, pro které je nenahraditelným zdrojem potravy. Zajímalo nás proto, jaký hmyz pod odlupujícími se kousky borky jedle zimuje a jaké stanoviště vyhledává.

Přezimování bezobratlých živočichů patří mezi často studovaná témata. Strategií, jak přežít nepříznivé podmínky mimo vegetační sezónu, je celá řada. Mezi často zmiňované strategie patří migrace na větší (např. u motýla Danaus plexippus) či menší vzdálenost (např. u invazního slunéčka východního (Harmonia axyridis). Další variantou je vyhledání úkrytu přímo v místě nebo poblíž biotopu vývoje druhu. Zimující živočich je zde nucen bránit se nebezpečí úhynu vystavením kriticky nízkým teplotám. Pokud je pokles teploty pod letální hladinu nepravděpodobný, je obvyklou strategií zimování na otevřených, vnějším klimatickým podmínkám exponovaných místech, příkladem mohou být slunéčka (Coleoptera: Coccinellidae). V podhorských podmínkách však hrozí náhodné extrémní výkyvy teplot, často bez přítomnosti ochranné sněhové pokrývky. Bezobratlí pak často volí zimování v úkrytech, např. v půdě, v listovém a trouchnivějícím opadu či pod kůrou živých stromů.

Podle mnoha studií společenstev hmyzu zimujícího pod kůrou různých druhů stromů jsou pro zimující bezobratlé ideální stromy s rozpukanou kůrou odhalující přístup k vnitřním vrstvám borky, kde se dá předpokládat nejvyšší a nejstabilnější teplota a vlhkost. Toto je typické např. pro starší jedince jilmu horského (Ulmus glabra), jedle bělokoré (Abies alba) nebo javoru klenu (Acer pseudoplatanus). Naopak buk lesní (Fagus sylvatica) charakterem své borky nenabízí dostatečné množství vhodných úkrytů.

Zimující jedinci mohou patřit k fytofágům specializovaným na daný druh stromu či k indiferentním druhům, které vyhledávají úkryt pouze podle jeho kvality a vhodnosti, ne podle druhové příslušnosti stromu. Úkryty nemusí být obsazeny pouze zimujícími bezobratlými ve stavu hibernace, ale mohou být vzhledem ke stabilní teplotě využívány i jako loviště pro živočichy, kteří jsou schopní aktivity i za teplot blízkých bodu mrazu, např. larvy dlouhošíjek (Raphidioptera) či páteříčků (Coleoptera: Cantharidae).

V přirozených lesích středních poloh Valašska v minulosti převládaly jedlobučiny s příměsí smrku, javoru a dalších dřevin. Borka smrků zůstává po celý dospělý život stromu v zásadě podobná a nabízí jen velmi malé úkryty bez možnosti proniknout do jejích hlubších vrstev. Borka jedlí je charakteristická lehce se odlupujícími nejsvrchnějšími většími šupinami kůry, které umožňují bezobratlým sledovat při hledání zimoviště hlouběji uložené praskliny až k nepromrzající vrstvě. Borka jedlí se však s rostoucím věkem a pozicí stromu v porostu a v souvislosti s holosečným hospodařením výrazně mění. Pokud je strom po těžbě ponechán jako tzv. výstavek či na hranici porostu, bývá pravidelně vystaven výrazným změnám klimatických podmínek a často trpí tzv. korní spálou (velikost odlupujících se šupin borky se zvětšuje, snižuje se i jejich přilnavost k hlubším vrstvám borky). Toto vede k porušení stabilního vlhkostně-teplotního prostředí v hlubších vrstvách borky.

Jedle bělokorá patří navíc mezi nejvýrazněji ubývající dřeviny v lesích střední Evropy. Dnešní nízké zastoupení jedle je způsobeno jednak absencí přirozených světlin, které jsou záhy zalesněny, jednak faktem, že jedle nepatří mezi žádané dřeviny z hlediska potřeb dřevařského průmyslu a není tak často vysazována a zřejmě i absencí lesní pastvy skotu a prasat. Negativně se na zastoupení jedle vzhledem k její nižší rezistenci na znečištění ovzduší projevil i rozmach těžkého průmyslu na velkém území České republiky.

V zimě 2007–2008 jsme studovali bezobratlé živočichy zimujících pod kůrou jedle bělokoré na Valašsku. Ze 77 vzrostlých jedinců jedle bylo na 12 lokalitách celkem získáno velmi vysokých 2079 členovců. Určeno bylo celkem 1923 exemplářů patřících k 61 druhům, zbývajících 156 jedinců nebylo určeno na druhovou úroveň. Společenstvo bezobratlých zimujících na jedli je tak velmi bohaté. Nejčastěji byli nalézáni brouci, zejména větevníček Brachytarsus nebulosus a slunéčko Aphidecta obliterata. Početní byli i zástupci střevlíků rodu Dromius. Faunisticky zajímavé byly nálezy regionálně vzácnějších střevlíků Dromius angustus, Dromius quadraticollis, tesaříka Pogonocherus ovatus a druhu Sphaeriestes aeratus. Mezi plošticemi dominovaly ploštičky druhů Gastrodes abietum a Gastrodes grossipes. Mezi pavouky segestra Segestria senoculata a běžník Diaea dorsata. Mezi faunisticky nejhodnotnější nálezy patří plachetnatka Centromerus brevivulvatus a pavučenka Moebelia penicillata. Zajímavá byla zjištěná reliktní fauna stonožek ve složení Lithobius borealis a L. pelidnus. Fauna nalezených členovců byla překvapivě bohatá a ukazuje tak na velký význam borky jedle bělokoré pro zimující členovce. Podíl jedle v lesních porostech by měl být proto zvýšen, nejlépe upuštěním od holosečného hospodaření alespoň ve velkoplošných chráněných územích a upřednostňováním výběrové těžby. Pro zimování si bezobratlí vybírali spíše zastíněné porosty či ponechané jedle ve skupinách. Vyhýbali se solitérním nechráněným jedlím na velkých pasekách. Na takových stromech zimovalo nejméně druhů i kusů členovců. Z hlediska hmyzu má tak smysl ponechávat stromy na pasekách v malých skupinách po cca 5–10 jedincích.