Krásenský zámek ve Valašském Meziříčí, dnes jedna z poboček Muzea regionu Valašsko, sice také nabízí v zimních měsících svým návštěvníkům bohaté kulturní vyžití, počínaje kulturními akcemi, přes besedy, programy pro školy či možnost zhlédnutí rozličných výstav, s aktivitami, kterým sloužil počátkem minulého století, však jeho současnou nabídku nesrovnáme. Krásenský zámek tehdy obýval (spíše příležitostně, neboť více než ospalé městečko na východě Moravy miloval kulturní centra monarchie), hrabě Rudolf Kinský (1854–1921). Po rozvodu s první manželkou, dcerou bohatého uhlobarona Wilczeka Alžbětou, se vrhl do náruče bývalé operní divy Marie Renard. A krásenští se nestačili divit. Hrabě Rudolf se pustil záhy po svatbě do nákladné rekonstrukce, která z dřívějšího rodinného sídla, kde sám spolu se svými sourozenci vyrůstal, učinila oblíbené místo pro trávení volného času jak jeho samotného, tak mnoha jeho šlechtických přátel. Aby tomu tak skutečně bylo, dal přivést do zámku vodovod, který zásoboval vodou nejen kuchyni, ale i nově vybudované koupelny, toalety a především ústřední topení, díky němuž odpadla služebnictvu úmorná povinnost vytápět jednotlivé místnosti kachlovými kamny. V letních měsících odpočinku šlechty sloužily i nové stavby v parku, jako byl altánek, tenisové kurty či kuželna, k celoročnímu odpočinku vznikla přístavba zimní zahrady, odkud měla odpočívající šlechta park jako na dlani. Sjíždět se sem začínala již v podzimních měsících, neboť hrabě Rudolf holdoval lovu a na krásenském zámku pořádal často honosné Svatohubertské slavnosti, při nichž se konzumovalo vše, co smetánka při slavnostních honem v panských lesích ulovila. Masopustní období se na krásenském zámku zase neslo ve znamení divadelních představení, kterými hrabě Rudolf, často v jedné z hlavních rolí, rád své hosty bavil. Krásenští pak ještě dlouho vzpomínali, že okna zámku zářila hluboko do noci. Potěchu přinášel i prostému lidu – děti z městečka nikdy panu hraběti nezapomněli, že je tu povozil kočárem, tu půjčil hraběcí saně i s koňmi studentům meziříčského gymnázia, kteří na nich vyráželi na proslulé mikulášské obchůzky, v jejich podobě tedy spíše objížďky. A to teprve bylo radosti, když se hrabě přidal k „ogarům brázdícím na bruslích zamrzlou hladinu rybníka Mlynářky, který sloužil jako rezervoár panské elektrárny! Životní příběh „divokého“ a veselého pana hraběte se už dávno uzavřel, vzpomínky na jeho rozporuplnou osobnost však žijí i díky mnoha zmínkám v pozůstalostech uložených v muzejních depozitářích dodnes.
