„Nedávno jsem viděl zvláštní zvíře, sálo v letu na květech, rychle mávalo křídly a vypadalo přesně jako kolibřík. Nevíte, co to bylo?“ Tuto otázku zodpovídáme v muzeu velmi často. Odpověď je velmi jednoduchá, vždy se jedná o motýla z čeledi lišajovití. Lišajů sice u nás žije mnoho druhů, většinou ale létají za soumraku či v noci. Přes den můžete nejčastěji potkat nenápadně hnědě zbarvenou dlouhozobku svízelovou – a na tu většinou dotazy směřují. Další naši denní lišaji se totiž za posledních 30 let z krajiny vytratili, na vině je pravděpodobně intenzifikace zemědělství a lesnictví.
Dlouhozobka svízelová je stále velmi hojný motýl. Její housenky se živí různými druhy svízelů, kterých pořád v okolí cest a na loukách roste dost a dost. Hodně času jste určitě strávili obíráním namotaných lepivých rostlin svízele přítuly z bot a nohavic. Dlouhozobka u nás tvoří dvě generace. Zajímaví jsou dospělí motýli druhé generace, kteří se chovají stejně jako tažní ptáci. S příchodem studenějšího počasí a kratších dnů hromadně odlétají na jih, mnohdy až do Turecka. Cestují přes den, krmí se na podzimních kvetoucích rostlinách, využívají příznivých větrů a brzy jsou na svém zimovišti. V květnu dalšího roku se zase do České republiky vracejí a zakládají další generaci. Vydržet takovou dlouhou cestu jim umožňuje silné tělo a mohutné létací svaly.
Na Valašsku můžete místy potkat i další tažné lišaje – lišaje svlačcového a lišaje smrtihlava. První je také nenápadně zbarvený motýl, zato s rozpětím křídel až 11 cm. Na podzim po ránu jej můžete najít sedět na zdech domů či na stromech. Druhý je žlutočerně zbarvený a na hrudi nese kresbu velmi věrně připomínající lebku. Navíc, pokud jej uchopíte do ruky, vydává stažením zadečku nepříjemný pískavý zvuk. Také je to náš největší lišaj s rozpětím až 13 cm. Dospělci přilétají z jihu na jaře, na podzim letí všichni vylíhlí motýli zase na jih, protože by naši tuhou zimu nepřežili.
