Stanovy meziříčské Musejní společnosti, připravené na podzim roku 1883, schválilo c. k. moravské místodržitelství 12. prosince 1883 a ustavující valná hromada se konala 18. ledna 1884. Mezi první členy Musejní společnosti patřila inteligence, učitelé, lékaři, právníci a jejich manželky. Do čela společnosti se postavil ředitel zdejšího gymnázia Alois Kaplan, který byl jejím předsedou až do roku 1982, ale významnou roli při založení muzea zastával též Alois Mikyška. Kromě toho, že si po svém příchodu z Prahy v roce 1863 založil ve městě právní kancelář, usiloval např. o vybudování sítě škol – jeho přičiněním bylo založeno gymnázium (1871), odborná škola pro zpracování dřeva (1874), pokračovací škola pro živnostníky a košíkářská škola (1881), po roce 1900 přibyly ještě učitelský ústav (1903), reformní dívčí gymnázium (1907), gobelínová a kobercová škola (1908) či zemský ústav pro hluchoněmé děti (1911). Objem kulturního a společenského života v Meziříčí se i Mikyškovým přičiněním rozvinul natolik, že se městu přezdívalo Valašské Athény.

Adresa první: byt Eduarda Domluvila, 1884–1921

Mikyška poskytl muzeu prostory ve své budově Občanské záložny na meziříčském náměstí, které bývají ve vlastivědné literatuře uváděny jako vůbec nejstarší muzejní adresa. Pravda to je ale jen částečně. Ačkoliv se Mikyška považoval za přední osobnost Musejní společnosti, veškerá starost o chod muzea ležela ve skutečnosti na bedrech Eduarda Domluvila, který stál v čele Musejní společnosti od roku 1897 až do své smrti 1921. Aktivně se angažoval v přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v Praze (1895), všemožně se snažil zachránit upadající rukodělné řemeslné činnosti, které nemohly konkurovat bující industrializaci, zachraňoval valašský kroj, věnoval se archivnímu studiu, archeologickým výzkumům i popularizační činnosti. Především však od samotného počátku aktivně budoval sbírky meziříčského muzea. A právě jeho bytem procházely všechny darované sbírkové předměty. Domluvil si pro ně vyčlenil celou jednu místnost, kde je zevrubně zkoumal, popisoval a rozhodoval o jejich zapsání do Knihy darů Musejní společnosti, potažmo jejich vystavení, nebo navrácení dárcům.

Adresa druhá: Mikyškův dům na náměstí, 1884–1896

Shromažďování předmětů a vytváření muzejních sbírek je věc jedna, smysl této činnosti věc druhá. Význam interpretace (tedy ne pouhého hromadění) sbírek si uvědomovali již zakladatelé našeho muzea, když říkali: „vzbuďte v dětech zájem pro historii a vzbudíte tím lásku ku přírodě a k práci a naučíte je vážit si rozumu a pokroků kulturních.“ K naplnění této teze však bylo potřeba sbírky především prezentovat veřejnosti. Tedy hlavně vystavovat. Už zmíněný Alois Mikyška proto poskytl Musejní společnosti jednu místnost v prostorách své Občanské záložny.

Tím se však zakladatelská činnost na dlouhá léta vyčerpala a nakonec došlo i k rozporům mezi „otcem myšlenky“ Mikyškou a za chod společnosti fakticky zodpovědným předsedou Aloisem Kaplanem.

Adresa třetí: Kosterkův dům čp. 71 na náměstí, 1897–1903

Vzhledem k přetrvávajícím neshodám s Aloisem Mikyškou a také kvůli potřebě větší výstavní plochy zajistil Eduard Domluvil v roce 1897 novou instalaci sbírek v domě Huga Kosterky v jižní frontě domů na náměstí. Muzejní společnost zde získala dokonce hned 5 místností v prvním patře, kam si ročně našlo cestu zhruba tisíc návštěvníků. Musejní společnost si však jen těžko mohla dovolit z členských příspěvků platit nájem v soukromém domě, proto se po pár letech musel Domluvil začít poohlížet opět po nových prostorách.

Adresa čtvrtá: městská radnice, 1904–1931

Musejní společnost už ve městě fungovala celá dvě desetiletí, proto se rozhodli Domluvilovi vyjít vstříc samotní městští radní, kteří poskytli pro muzejní sbírky reprezentativní prostory přímo v budově radnice. Zde mohlo být muzeum nově otevřeno pro veřejnost už dva dny v týdnu, bez nadsázky se však dá  říct, že Musejní společnost pořád (a vlastně po celou dobu své existence) řešila nerudovskou otázku „Kam s ním.“ Sbírek totiž neustále přibývalo, proto se již před 1. světovou válkou uvažovalo o využití budovy dílen Odborné školy pro zpracování dřeva (nynější Moravská gobelínová manufaktura), po zrušení ženské trestnice v zámku Žerotínů se kalkulovalo i s těmito prostory, v důsledku vypuknutí válečného konfliktu však žádný z plánů nebyl uskutečněn. Za 1. světové války navíc bylo muzeum sídlící v radnici mimo provoz a do „jeho“ místností na radnici se nastěhovala učitelská a žákovská knihovna gymnázia (v gymnáziu totiž byl umístěn lazaret). Ani počátkem 20. let 20. století na tom muzeum lépe nebylo, ba dokonce muselo vyklidit jednu z místností v radnici a přesunout se se sbírkami do ještě většího provizoria v budově Zemského ústavu pro hluchoněmé, kde už nebyla možná ani výstavní činnost. V roce 1927 se muzejní sbírky proto stěhovaly znovu – vracely se na radnici, aby mohlo být obnoveno jejich vystavování, z radnice se do uprázdněných prostor v Zemském ústavu naopak stěhovaly archiválie.

Adresa pátá: městská spořitelna 1932–1948

Za předsedy Bohumila Kašlíka v dobách první republiky Musejní společnost koketovala s plány na stavbu vlastní budovy, popř. opět  s umístěním muzea do prostor uvolněných Odbornou školou po zpracování dřeva (ta se totiž mezitím odstěhovala do novostavby na Máchově ulici), nebo do budovy bývalé německé obecné školy. Žádný z plánů se nepovedlo uskutečnit, naštěstí v roce 1929 vyšla vstříc muzeu alespoň městská spořitelna. Ta mu přislíbila uvolnit 300 m2 podlahové plochy ve své novostavbě na rohu náměstí a Komenského ulice – prakticky se jednalo o šest výstavních/expozičních sálů a chodbu. O instalaci stálé expozice, tzv. Valašské světnice, se zasloužil architekt samotné budovy spořitelny Alois Balán, slavnostně byly nové prostory muzea včetně výstavních sálů a stálé expozice otevřeny 16. května 1932, a to už za nového předsedy Musejní společnosti MUDr. Františka Bendy. S počátkem 2. světové války však začala být výstavní činnost složitá a polovině roku 1943 byla nadřízenými německými orgány zcela znemožněna. V té době bylo muzejním sbírkám nejhůře – poslední rok německé okupace přečkaly dokonce v bednách v trezoru v suterénu spořitelny. Do něj je několik měsíců opatrně stěhovali tehdejší členové Musejní společnosti, kteří do protileteckého krytu nakonec uložili sbírky v 16 velkých bednách, 358 nejcennějších předmětů bylo uloženo přímo v trezoru spořitelny, kde se bez poškození naštěstí dočkaly osvobození.

Po 2. světové válce nastala ale další svízelná situace: do původních výstavních prostor už se sbírky z podzemí vrátit nesměly… Už pošesté se proto začaly hledat nové prostory k jejich vystavování.

Adresa šestá: krásenský zámek a kostel Nejsv. Trojice, 1948 do současnosti

Suterén spořitelny muzejní sbírky nakonec opustily až v roce 1948. Přesouvaly se do zámku Kinských ve Valašském Meziříčí – Krásně. Od roku 1951 zde byla zahájena výstavní činnost, a přestože nakrátko ještě sbírky opustily i tento objekt ( v 70.–80. letech 20. století byly uloženy v zámku Žerotínů a v letech 2018–2022 v bývalém klášteře v Zašové, pokaždé z důvodu konání generální rekonstrukce zámeckého objektu), věříme, že se jedná o naši muzejní adresu nadobro poslední.

Ve výčtu adres meziříčského muzea nesmíme opomenout bývalý hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice. Ten je památkově chráněnou stavbou, kterou má meziříčské muzeum ve správě od roku 1971. V současné době plní funkci lapidária, v němž jsou uchovány originály nejstarších sochařských památek z regionu, které byly na svém původním místě nahrazeny kopiemi.