Babočka bodláková je typický tažný motýl. Ačkoli je tato babočka naším domácím motýlem, stamilióny až miliardy motýlů se na jaře líhnou z kukel ve Středomoří a vydávají se na pouť na sever. Není v naší fauně jediný, další jsou třeba babočka admirál, bělásek zelný nebo noční motýli – někteří lišaji. K tahům těchto druhů dochází pravidelně, ovšem jednou za pár let dochází k výraznému navýšení jejich počtů.
Babočka bodláková funguje podobně jako severoamerický motýl monarcha stěhovavá. Dospělí motýli přežijí zimu v jižních krajích (u babočky bodlákové ve Středomoří, a to i na africkém pobřeží) a na jaře se vydají na cestu k severu. Cestou se páří, samičky kladou vajíčka. Z nich se po pár týdnech vyvinou dospělí motýli, a ti pokračují v tahu – stále k severu. V jednom hejnu tak mohou být babočky úplně staré a otrhané, ale i čerstvé kusy, které se přidaly k letu později. Cestou se vydatně živí nektarem, snaží se sát na čemkoli – i mrkvi bršlici či lípách, ba dokonce zkouší i umělohmotné květiny. Během asi třech generací dosáhnou oblasti kolem Polárního kruhu, no a zde se směr tahů obrátí s tím, jak se začne ochlazovat a zkracuje se den. Babočky tak u nás pravidelně potkáváme do pozdního podzimu – nejsou to však tytéž, které jsme potkávali cestou na sever koncem jara, ale jejich dítka či vnoučata, mířící na jih. Většina jedinců cestou na jih zemře, dost jich však do „zimovišť“ doletí, nakladou tam vajíčka a založí tak novou generaci.
Intenzita tahů se liší mezi roky, a to v závislosti na tom, jaká byla ve Středomoří zima a časné jaro. Pokud je mimořádně vlhká, baboček bodlákových se vylíhne víc než jindy. Migraci jim pak může usnadnit časné a teplé jaro.
Přejme babočkám na jejich obtížné trase na sever mnoho štěstí, to štěstí budou potřebovat i jejich potomci, kteří se budou na podzim vracet zpět.