Po dvou ne příliš vydařených sezónách mohou houbaři díky poměrně deštivému létu s úsměvem říci, že skutečně našli houby (a to nikoli v přeneseném smyslu slova).
Lesy se pozvolna začínají plnit nejen gembami (jak se na Valašsku říká nejedlým houbám), ale i hřiby (jak jsou u nás nazývány různé druhy hub jedlých) a samozřejmě i hřibaři.
A ke správnému hřibaři patří vhodný nůž. Tím nejpraktičtějším je kapesní zavírací nůž, jež byl nejen na Valašsku nazýván křivák.
Výrobou valašských křiváků, pro něž bylo charakteristické užívání nebarveného přírodního dřeva na rukojeti, byl až do počátku 20. století náš region proslulý i za hranicemi země. Vyvážely se totiž do Vídně, Uher, Haliče či Rumunska. Významnými křiváčkářskými obcemi byly především Růžďka a Bystřička, kde se zhotovovaly křiváky se soustruženou „strúhanou“ rukojetí, a Ratiboř a Hošťálková, kde vznikaly křiváky s plochou rukojetí.
V rámci těchto dvou skupin existovaly křiváky různých druhů, přičemž některé měly své speciální využití. Do prvé skupiny náležely např. ovsáky a tucťáky, levnější křiváky s nekutou čepelí, nebo železňáky s tlustou rukojetí a pevnou čepelí, používané hlavně zahradníky a výrobci metel. Z druhé skupiny to byly třeba křesáky a křesáčky, které měly na hřbetě rukojeti ocelové „křesívko“ na rozdělávání ohně, křesáky špárákové měly navíc ještě „špárák“ na čištění dýmky.
Specialitou valašských křiváčkářů byl tzv. „sprašný“ či „skotný“ křivák. Jak napovídá význam těchto valašských slov – březí, jedná se o velký křivák s dutou rukojetí, v níž bylo uloženo 10 až 50 miniaturních křiváčků. Na hřiby sice nevhodnější nebyl, ale jako upomínkový předmět sloužil už v roce 1854, kdy ho věnoval prženský farář a starosta císaři Františku Josefovi k zásnubám, v roce 1928 ho zase obdržel T. G. Masaryk při návštěvě Vsetína.
Kolekci více než 250 křiváků místní provenience má ve sbírkách vsetínské muzeum a některé z nich určitě budou ozdobou nových expozic po znovuotevření muzea v příštím roce.