Počátky sbírky sahají do dob vzniku Musejní společnosti (1884) a první preparáty, které se z té doby dochovaly, mají více jak 120 let. Patří mezi ně například orlovec říční vystavený v zámku v Lešné, nebo včelojed lesní a několik dalších preparátů živočichů, které darovali zakládající členové a jejich přátelé. Podobně staré a hodnotné jako dokladový materiál jsou preparáty ze sbírky Ferdinanda Hradila, které sbíral převážně v okolí Kelče a Fryčovic. Mezi druhy, které se dnes již na Valašsku nevyskytují, patří ťuhýk rudohlavý a ťuhýk menší, tyto ptačí druhy byly spojeny s typem hospodaření a tehdejší diverzitou krajiny, která se velmi změnila od pastvin a záhumenků, drobných políček s mezemi porostlými keři a starými stromy sadů k intenzivně využívaným sceleným polním lánům v nížinách a opuštění a zarůstání středních a vyšších poloh a tedy úbytek potravních a hnízdních možností. Ačkoliv by se dalo předpokládat, že se změnou klimatu k teplejšímu výkyvu by se mohly tyto druhy opět z jižních oblastí Evropy posunout k severu, není tomu tak ani v jižní Evropě, kde je těžiště jejich výskytu. Právě z důvodu změny prostředí vlivem změn hospodaření zaznamenávají tyto dva druhy úbytek celkové populace až o 25 % za posledních 20 let. Nejbližší dožívající populaci ťuhýka menšího v typickém prostředí nalezneme na středním Slovensku v Podpolaní mezi Dětvou a Hriňovou, kde je kopaničářské a laznické osídlení krajiny ještě částečně zachováno, avšak úbytek velkého hmyzu i zde a upouštění od tradičního hospodaření předurčují tuto populaci k zániku.


K dokladování biodiverzity dnes používáme i moderní genetické metody – tedy uchování kousku tkáně (např. svalovina), která může posloužit k mnoha analýzám například studia poddruhů v rámci areálu výskytu daného druhu a sledování genového toku a příbuznosti / vzdálenosti mezi druhy a poddruhy a jejich ekologických nároků i změn v dlouhodobém časovém horizontu. Pro tyto účely jsme v našem muzeu založili vlastní Genetickou banku a úzce spolupracujeme s Ústavem biologie obratlovců Akademie věd ČR, který provozuje Národní genetickou banku živočichů. Díky tomu máme k danému živočichovi, například k vlkovi sraženému autem nejen dermoplastický preparát (kožešinu na plastickém modelu zvířete) a lebku, ale i genetický vzorek. Takto máme ucelená data o jedinci, která mohou velmi dobře posloužit ke studiu lokální (karpatské) populace, ale i migrace jedinců z jiných populací, například dnes se ze západu na východ ke Karpatské populaci šíří vlci z Lužické oblasti tedy pohraničí Německa a Polska. V té souvislosti jsme ze všech tří vlků sražených během posledních 2 let ve sběrné oblasti muzea nechali zjistit genetický původ v laboratořích Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zatím od jednoho vlka sraženého u Jablůnky víme, že byl úzce příbuzný s vlky z Malé Fatry, konkrétně DNA vzorky trusu vlčí smečky žijící v oblasti Stohu sbírané v NPR Šrámková byly nejvíce podobné tomuto sraženému jedinci. Takové přesuny vlků a rysů na velké vzdálenosti nejsou v Evropě něco výjimečného. Například telemetricky sledovaná vlčice přešla z Rakouska do středního Polska, často se jim však stává osudným překonávání dopravních cest.


Aktuálně ve studiu tří sražených vlků budeme pokračovat měřením lebek v úzké spolupráci s PřF UK, kde by měl výzkum odlišností lebek odhalit rozdíly mezi evropskými populacemi. Další zajímavě kosterní pozůstatky chráněných živočichů jsou dvě lebky medvěda hnědého, jedna patří Míšovi z Brodské a druhá poslednímu medvědovi zastřelenému na území Valašské bystřice v květnu 1885. Nejnovější je celá kostra beskydského rysa Břetislava, který uhynul v červnu 2022 na následky silné svrabové infekce.


Genetická banka MRV má aktuálně má přes 200 vzorků odebraných z kadáverů živočichů sebraných na silnicích ve sběrné oblasti MRV, z toho 65 vzorků od 15 zvláště chráněných druhů. Nejvíce je zastoupena veverka obecná (21 ks), protože bývá často sražena na silnici a pak vzorky z brků mláďat čápů černých (8) a sokolů stěhovavých (9 ks) odebraných při kroužkování v CHKO Beskydy. Mezi další zajímavé druhy patří orel mořský, puštík bělavý, strakapoud bělohřbetý, bobr evropský i mlok skvrnitý a kuňka žlutobřichá. Z běžných druhů Valašska, které však jsou velmi málo zastoupeny v Národní genetické bance živočichů ÚBO AVČR, je myšice temnopásá – tento druh drobného hlodavce s typickým černým pásem na zádech má zajímavé geografické rozšíření ve střední Evropě a proto jsou i genetické vzorky velmi cenné pro studium jejího šíření v našich končinách.