Výroba dřevěného uhlí byla v minulých staletích rozšířena v lesích po celém Valašsku. Používali ho vesničtí kováři, hamry či železárny, jelikož poskytovalo dostatečný žár k tavení kovů. Mimo to sloužilo například i k výrobě střelného prachu.
Proces přeměny dřeva na uhlí probíhal v milířích, které se nejčastěji stavěly přímo v lesích. Dřevo totiž bylo jednoduší a levnější zpracovat na místě, než ho někam převážet. Uhlíři mívali rozdělaných několik milířů v různých fázích výpalu, aby byla zajištěna kontinuita práce a stihli vyrobit co nejvíce uhlí za sezónu. Na milířištích zpravidla stály minimálně tři milíře vedle sebe, kdy se jeden stavěl, druhý pálil a třetí rozebíral. Během práce uhlíři bydleli v jednoduchých přístřešcích přímo na místě, jelikož od zapáleného milíře nebylo možno odejít. Lokality, kde se dříve dělalo dřevěné uhlí, nesou dodnes název Uhlisko, Na Uhlisku, Milíř a podobně.
Na uhlí se nejčastěji pálilo dřevo bukové či z jiných listnatých stromů. Smrkové jen občasně a hlavně až poté, co začali lesníci na Valašsku smrk hromadně vysazovat v průběhu 19. století. Dřevo muselo být dobře proschlé, a proto se chystalo už v zimě, kdy se nařezalo do metrů a naštípalo. Pro milíř se musela přichystat rovná plocha, takže pokud jej plánovali dělat ve svažitém terénu, musela se zde nejdříve vykopat terasa.
Základem milíře byl tzv. král, který v něm zajišťoval tah. Tvořil jej jeden kůl obložený suchým roštím či čtyři tyče tvořící komín vyplněný drobným palivem. Kolem krále se skládala naštípaná polena, tak aby vytvořila pravidelnou kupoli. Na ní uhlíři vytvořili plášť, skládající se z naskládané vrstvy drnů a mechu, omazané mokrou hlínou smíchanou s uhelným prachem. Následně mohli milíř zapálit vsypáním žhaveného uhlí do krále, nebo kanálkem s roštím v jeho spodní části. Pro výrobu kvalitního uhlí musel milíř pouze doutnat a ne se rozhořet naplno. Jeho pálení tak trvalo několik dní, během nichž uhlíři stále milíř sledovali a podle barvy kouře určovali, zda proces probíhá tak jak je žádoucí. Po ukončení pálení milíř ještě několik dní chladl, než uhlíři začali s jeho rozebíráním.
Hotové dřevěné uhlí se sypalo do pytlů, ve kterých se dopravovalo až k odběratelům. Často jej přepravovali na svých povozech formani, a to i na velké vzdálenosti. Práce uhlířů byla hodně nebezpečná, milíř se mohl propadnout a pohltit tak nepozorného uhlíře, nebo hrozilo nebezpečí opaření od horkých vodních par, které z milíře unikaly. Výroba dřevěného uhlí začala postupně upadat z důvodu těžby černého uhlí a také díky racionalizaci lesního hospodaření v 19. století, kdy majitelé lesů kvalitní dřevo raději prodali na řezivo, za což dostali více peněz než za uhlí. Přesto se v některých oblastech regionu udržela až do první poloviny 20. století. Dřevěného uhlí se vyrábí i dnes, ale už se nepoužívá starých milířů, ale moderních železných karbonizačních pecí.
