Sakrální výklenkové plastiky se nejčastěji objevují na menších stavbách (kaple, zvoničky, hasičárny, boží muka, studánky), podle lokality a druhu stavby se proměňují motivy sošek, jejich umístění a provedení. Postavy soch se ojediněle objevovaly také ve výklencích obytných domů či hospodářských stavení na znamení boží ochrany. Dnes tyto sošky najdeme převážně v soukromých či muzejních sbírkách, původní místa zdobí ojediněle. K vidění jsou stále nejčastěji na hasičských objektech či sporadicky v krajině jako výraz lidové zbožnosti. Z dokumentace těchto projevů v rámci aktuálně probíhající výstavy Valašské nebe v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí bylo prozatím zaznamenáno a zdokumentováno deset výklenkových sošek na území Valašska, konkrétně se jedná o čtyři sošky sv. Floriána na hasičských zbrojnicích a šestkrát Panenku Marii (u studánky, na dvou kaplích, dvou božích mukách a na chalupě). Mapa s vyznačenými místy je k vidění přímo ve výstavě. Terénní průzkum stále probíhá a je možné se do něj aktivně zapojit.
Na Valašsku zaujímal výrazné místo mariánský kult, v regionu byl rozvinut nejvíce v oblasti poutních míst. Konkrétně se jedná o lokality Štípa, Zašová, Hostýn a za hranicemi etnografického regionu nedaleký Provodov. S tím souvisí také produkce (sériová, domácí) pouťových dřevořezeb. Ačkoli se jednalo o projev lidové zbožnosti a regionální historie, odrážela také výtvarnou kulturu lidových vrstev. Upomínkové sošky vyráběli zkušení řemeslníci, jejichž dílny se nacházely při církevních objektech. V druhé polovině 18. století (po náboženských reformách) dosáhla vrcholu vývoje tradiční lidová kultura, řemeslníci se této změně také přizpůsobili. Své místo ve výrobě zaujímali i domácí řezbáři, pro které se mnohdy jednalo o jediný způsob obživy. Svou činnost směřovali k lokalitám poutních míst, mnohdy nejen na Valašsku. Vznikaly tak různé napodobeniny kvalitnějšího či méně zdařilého vzezření a provedení.
Ve vsetínské etnografické podsbírce Muzea regionu Valašsko se nacházejí pouze dva předměty evidované jako výklenkové plastiky, a to konkrétně postavy Madony s Ježíškem. Na základě článku Věry Hasalové Lidové sakrální sochařství, jeho evidence a katalogizace se jedná o ikonografický typ Panny Marie Křtinské, jenž stojí na podstavci a v levé ruce drží Ježíška. Plasticita sochy je patrná pouze z přední strany, zadní část je z důvodu čistě čelního výstavního záměru ponechána plochá bez dalších známek opracování. Tento výjev je nejběžnějším typem lidového sakrálního sochařství a typický zejména pro moravskou dřevořezbu. Obě plastiky mají svou nápodobou nejblíže k postavě Panny Marie Štípské, odkazující rovněž na nedaleké mariánské poutní místo Štípa u Zlína.
Obě sošky stojících madon drží v pravé ruce žezlo, mají na hlavách koruny, dlouhý splývavý šat (červený a tmavě zelený) je ozdoben límcem, růžencem a přívěšky ve tvaru srdce (na znamení vyprošení milosti a proseb) a oka. Ježíšek v obou případech drží v levé ruce jablko, pravá ruka je ukryta pod šatem. Šat je stejné barvy jako Mariin a stejně tak ozdoben růžencem. Na hlavě nese stejný typ koruny jako madona. Madona v červeném šatu má horizontálně pod přívěškem oka umístěnou část uříznuté nohy, což může odkazovat na symboliku votivních darů (obětin), jenž byly přinášeny (nejen) na poutní místa jako poděkování či prosba o poskytnutí pomoci. Jejich vizuál odrážel konkrétní část těla či nápodobu toho, jakou myšlenku chtěl dárce podpořit.
