Vsetínská Bečva protékající hornatým územím východní Moravy byla vždy významným činitelem ovlivňujícím život v oblasti. Voda v řece proudící sloužila po dlouhou dobu jako nejdůležitější zdroj energie k pohonu mlýnů, pil či valch. Právě díky dostupnosti vodní energie a zásobám dřeva ve zdejších lesích byly v minulosti na Valašsku hojně rozšířené vodní pily. Ty měly převážně jeden list pily, proto se jim říkalo "valašská jednoška", síla vody totiž nebyla natolik velká, aby poháněla více listů. K pohonu zařízení sloužila dvě kola - široké hnací kolo malého průměru uvádělo do pohybu rám s pilním listem a současně posouvalo kládu (řezivo) upevněnou "ve vozině" proti listu pily. Větší kolo zajišťovalo zpětný chod "voziny" - po jejím návratu do původní polohy a posunutí klády o žádanou šířku se mohlo začít s řezáním další desky. Na pile se většinou vyráběly trámy, desky, latě, hranoly na ostění dveří, půlily se klády na výrobu troků k paření prasat apod. V malém jednoduchém přístavku ("búdě") u pily se pilaři za chladných dnů ohřívali a měli zde i ponk s nářadím na broušení listů pil a další údržbu.
Pily hodně stavěla na vlastní náklady vrchnost, která je k provozu pronajímala zájemcům, či je provozovali vesničtí fojti. Od počátku 19. století se s rostoucím objemem prodaného dřeva ze Vsetínska zvětšoval počet vodních pil u soukromníků. Jednalo se totiž o velmi výnosné podnikání. Dle svědectví lesníka velkostatku Johanna Bernarda: “Od roku 1845 nabýval obchod se dřevem rok od roku stále větších rozměrů, pily byly postaveny všude, kde jen bylo trochu možné využít vodní síly. Stavěli je soukromníci a ti je využívali asi po rok 1850“. Poté, co správa velkostatku nechala postavit dvě parní pily, jednu v Hovězí-Kýchové roku 1851 a druhou na Vsetíně o rok později, znamenalo to opuštění od využívání vodních pil. Ty nemohly co do objemu produkovaného řeziva konkurovat moderním průmyslovým strojům, a proto začaly postupně zanikat. Na některých místech se ale přesto udržely až do nástupu elektrifikace ve 20. století.
