Možnost udělat si konkrétnější představu o průběhu oslav v minulosti nabízejí mimo jiné vzpomínky pamětníků. Řadu z nich v podobě rukopisů či jejich opisů uchovává ve svých fondech pozůstalostí též Muzeum regionu Valašsko. Všechny mají jedno společné – pocházejí z období přelomu 19. a 20. století. Pro naše potřeby vybereme tentokrát vzpomínku Leopolda Christa (pozn.: oproti originálu redakčně zkráceno).

„I když to snad byly svátky smutku, nám ogarům zas přinášely tolik radostí jako Vánoce. Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota – Vzkříšení, Boží hod i šmigrust. Každý ten jednotlivý den nesl nějaký zvyk. Byla zde nekonečná, dlouhá doba půstu. Přesmutných večerů, kdy se modlil bolestný růženec. Jé – to bylo dlouhé modlení. Museli jsme dlouho, dlouho klečet a odříkávat modlitby, a to už někdy – po celodenní únavě – jsem skutečně u postele blebtal. Chvíli usnul, zas mě modlící probudili, ale v té řadě modlících jsem se nějak ztratil. Když žila stařenka, modlila se modlitby ze svých mladých let, které jsme my ani neznali. To jsem neměl rád. Kolena bolela u té postele jako když se klečelo za odpykání nějakého trestu. Velcí se modlili zbožně ty nekonečné modlitby.
    Když nastal půst, odnesly se vždy hrnce a všechno nádobí i sběračky a vařečky na půdu a z půdy se zase přineslo nádobí jen na postní jídla, aby ani trochu té vůně špeku v půstu nezavonělo kuchyní. Půst a přísný půst se dodržoval. V některé dny velcí vůbec nejedli, ale my děti dostaly vždy. Ovšem postní. Byl to špenát s vejcem, luštěniny, amolety – zkrátka zmizelo maso, sádlo a špek. Vše se dělalo na másle. Na Zelený čtvrtek byly „jidáše“, jedla se pivní polévka, kterou jsem měl moc rád a pekly se vánočky. U nás i na Velikonoce byly vánočky – ne mazance. A po Vzkříšení se nám zase „otevřely brány ráje“ a mohli jsme sníst, co žaludek snesl.

Asi týden před „šmigrustem“ jsme šli k Bečvě na proutí na „tatary“.

A před Velkou nocí si každý ogar opravoval a mazal „tragač“, aby ho měl připravený na Zelený čtvrtek; když se slavnostně zavázaly zvony a odletěly do Říma, nastala ogarům radostná povinnost. Chodili místo zvonění zvony, „rachotať“.
A tak to šlo až do Bílé soboty, kdy se začalo při mši zvonit „Gloria“. To se zvony vrátily z Říma. Na Velký pátek jsme rachotali ráno, v poledne, odpoledne ve 3 hodiny i večer. Též na věži se hrkalo; tam byl ohromný tragač se dvěma klikami. U každé kliky točil jeden zvonař. Bratři Kratochvílci. Točili, až ve věži hřmělo. Jim to nevadilo, oni byli skoro hluší od zvonění.

Na Velký pátek se chodilo k božímu hrobu pomodlit. Hrob byl ozdoben červeným a bílým baldachýnem. U hrobu stála stráž, obyčejně veteráni. O válce vojáci, které tam vodil vždy důstojník. Stávali tam i čtyři ministranti. Všichni se střídali, neboť hrob byl otevřen od rána až do hlubokého večera. Lidé se chodili pomodlit a políbit kříž, který u hrobu stál.

A na Velikonoce chodili zbožní Valaši mocnými proudy ku zpovědi a sv. přijímání. Někteří jednou za rok, a to už byl opravdu poslední termín pro toho, co po celý rok zapomínal. Na Velký pátek jsme se také všichni umývali ve vodě z Bečvy.

Nejraději jsem měl obřady ráno na Bílou sobotu. Svěcení ohňa. Byly již v šest hodin ráno. Za kostelem stála hranička dříví. Oheň se přenesl do kostela a od toho ohně se zapálila velká svíce – paškál – která stávala v kostele ve velkém krásném svícnu po levé straně oltáře. Potom vešli kněží do chrámu a nastaly obřady. V nich rozvázání zvonů, ale než začali zvonit „Gloria“ – utíkal jsem domů, abych na zahradě zatřásl stromy, aby daly hodně ovoce.

Nejokázalejší obřad těchto velkých svátků bylo Vzkříšení v sobotu k večeru.
    
Pondělí velikonoční to bylo něco pro ogary. Šmigrust! Zde se nepolívalo, ale bilo – a pořádně. Nejraději jsme chodili brzy zrána, dokud byla děcka ještě v posteli. Měl jsem těch zastavení moc a všade mi otevřeli i okno, abych se nepozorován dostal k posteli, hodil peřinu přes hlavu a řezal. Pan Hůlka, ten nás už čekal. Otevřel okno – hup tam, nabili přes holé kýty, někdy z pod postele tahali a zas oknem ven a o chalupu dál. Největší práce a dřina byla u Čípů. Tam bylo těch dcer pět. Tam se aj ogar zadýchal.
A na náměstí děvčat plno. Utíkaly, vřískaly, ale byly rády, že bijem. Šlo se po všech příbuzných a domů se ranec s vejci sotva táhl. Byla to práce veliká stihnout to všechno za dopoledne. Však studenti – ogaři Hájkovi – chodili již večer před šmigrustem dát závdavek. Už jsme byli v posteli. Ťuk, ťuk na okno, tatínek otevřel – hup dovnitř a sestry dostaly řezu jen pištěly. A zas oknem ven.

A tak odešly Velikonoce. Nastalo jaro.“