Zimní období bývalo v tradičních kulturách časem nejistoty. Dny se krátí, světlo slábne a lidé věřili, že hranice mezi světem živých a mrtvých se nebezpečně ztenčuje. Právě tehdy a právě proto přicházely na scénu masky – někdy děsivé, jindy groteskní či komické. A ačkoli se moravské a rumunské Karpaty nacházejí stovky kilometrů od sebe, jejich zimní obchůzky vykazují mnoho společných rysů.

V obou regionech jsou zimní obchůzky starší než křesťanská tradice. Nesou v sobě stopy kultu zemřelých i potřebu symbolicky překonat chaos a tmu. Masky měly mít schopnost oklamat či zaplašit nadpřirozené síly, a tím chránit komunitu.

Zatímco na Valašsku se časem ty nejoblíbenější obchůzky spojily se svátkem sv. Mikuláše, v rumunských Karpatech se uchoval dosud bohatý svět mýtických bytostí – čertů, stařešinů (moși) či komických postav, které se objevují v obchůzkách s medvědem, kozou nebo v novoročních tancích.

Valašské mikulášské obchůzky se dodnes těší mimořádné oblibě a mají dvě výrazně odlišné podoby. Na jižním Valašsku masky obcházejí celou vesnici, často i několik dní. Do skupiny patří hluční čerti v kožešinách se zvonci, Mikuláš (Svatý) stejně jako další postavy – smrtky nebo i koníci či „kobylice“ jako vzdálená ozvěna vzpomínek na tatarské vpády. V ostatních částech Valašska má průvod klidnější charakter a koná se 5. prosince, v předvečer svátku sv. Mikuláše. Tvoří jej tradiční trojice Mikuláš – anděl – čert, případně doplněná o smrtku. Valašská maska čerta bývá často zhotovena z kožešin, doplněná ježovinou, slámou či hrachovinou – materiály, které mají posilovat zdraví, přivolávat hojnost a symbolicky propojit člověka s vegetačními cykly přírody.

V rumunském Maramureši i Transylvánii se setkáváme s bohatší typologií masek, které nejsou svázány s jednou konkrétní postavou, ale s celým souborem rituálních tradic.

Bondroși jsou skupiny mužů oděných do kožešin a vlněných kabátů, jejichž hlavním úkolem je vytvářet hluk, tančit a vyhánět zlé duchy. Jejich masky mají typické znaky, jako jsou černá ovčí kůže (temnota, „jiný svět“), bílé vlněné prvky (očista, nový začátek), masivní spirálové rohy, velké červené střapce (životní síla, ochrana), dlouhé jazyky, ostré zuby, výrazné nosy (prvky grotesky a démoničnosti). Na jejich obličeji se spirála objevuje v nejrůznějších podobách a je symbolem obnovy řádu a návratu světla, což dokonale odpovídá času přelomu roku.

Moși a Babi – rumunské masky starců a stařen připomínají, že zima není jen hrozbou, ale i obdobím vzpomínek na moudrost předků, bilancování a smrti starého roku. Tyto masky mají výrazné rysy (dlouhé nosy, popuštěné jazyky, výrazné oči), vyvolávají úctu i strach, nesou apotropaickou funkci – chrání před zlými silami, často doprovázejí tance s medvědem nebo kozou. Rumunský čert je především démonem na pomezí humoru a chaosu. Na rozdíl od valašského čerta, který je součástí především mikulášského průvodu, rumunský „drac“ ožívá v mnoha různých obyčejích. Jeho role se pohybuje mezi vyvoláním chaosu, komickou improvizací, strašením až po ochranu před zimou a temnotou. Jeho maska je často přehnaná, téměř karikovaná – aby bylo zřejmé, že jde o sílu, která je nebezpečná, ale zároveň ovládnutelná rituálem.

Ať už se díváme na rozcuchaného valašského čerta nebo na divoce zdobeného rumunského Bondroșe, vidíme dvě větve jednoho starobylého stromu. Obě tradice pracují se stejnými tématy – s temnotou zimy, s návratem světla, s obavou i nadějí.

Pokud Vás zimní masky z opačné strany karpatského oblouku zajímají, nenechte si ujít výstavu Tajemství rumunské lidové masky, která je až do poloviny dubna 2026 k vidění na vsetínském zámku.