Na Valašsku valaška, v Polsku čupaga, dále pak také známá jako obušek, obuch, sekerka či tenčica. Všechny tyto pojmy jsou označením pro dlouhé dřevěné topůrko s železným ostřím. Tělo valašky na fotografii je vyrobeno ze švestkového dřeva s rostlinným motivem: v obdélníku se nachází olistěná větvička, čtyřlístky uprostřed kosočtverců, kostěná kolečka, pod nimi opět olistěná větvička, květ a u spodu vinuté větvičky. Zdobení je vybíjením mosazného vlnkovaného drátu a kosti, tělo je zakončeno kovovým koncem stříbrné barvy. Železné ostří stříbrné barvy je zdobené rytým rostlinným dekorem, nahoře u vsazení topůrka je oválný kovový deklík zlaté barvy, taktéž s rytým motivem. Topůrko je se sekyrou spojeno řetízkem stříbrné barvy.
Obušek měl v průběhu staletí mnoho funkcí. Převážně sloužil buď jako zbraň, nebo pracovní nástroj. Historie valašky na Valašsku sahá do dob zbojníků a portášů, kdy byla jejich nezbytnou výbavou. Zatímco zbojníci využívali valašku jako zbraň při okrádání lidí, portášům sloužila k ochraně hranic i jako výzbroj k přemáhání zbojnictví a pašeráctví. Využití našla také v hospodářství, kdy se její nápomocí odtínala letnina, která sloužila jako krmivo pro dobytek na zimu a také se jí porážely ovce. V minulosti ji používali pastevci žijící v horách, valaška měla i úlohu lovecké vrhací zbraně. V současné době má již jen kulturní funkci a slouží jako suvenýr či dekorace. Nejčastěji ji můžeme vidět jako součást jak mužského svátečního kroje, tak jako atribut mužského tance odzemku. Může sloužit také jako opěrná hůl. Valaška se dědila v rámci rodiny z generace na generaci, byla symbolem následovnictví.

Jakožto nástroj, který v sobě ukrývá symbol smrti, se valašky nesměly nosit do kostela. Také hospoda byla zapovězeným místem. Pokud člověk přicházel s čistým úmyslem, nechal obušek zaseknutý do dřeva před hospodou. V opačném případě bylo přinesení valašky do podniku známkou nadcházející potyčky. Dodnes je neodmyslitelným symbolem regionu Valašska. Nejznámějším držitelem valašky na našem území byl zbojník Ondráš.

Zdeněk Platzer (*1935, Zlín) se zabývá výrobou valašek od 60 let minulého století. Prvotní myšlenka vzešla z požadavků souboru, který tehdy navštěvoval. Buď valašky chyběly, nebo byly na tancování příliš těžké. O technologii výroby neměl žádné znalosti, vše zkoušel metodou pokus omyl a učil se za pochodu. Nejraději pracoval se švestkovým dřevem, materiál ke kování mu dodával kovář. Ostří u tanečních či suvenýrových typů valašek jsou tupá. Výroba jedné valašky zabere přes 100 hodin práce. Vzory na topora jsou autorským dílem, každý kus má svůj originální motiv, je až téměř vyloučeno, že by existovaly dvě stejné. Za svůj život vyrobil na stovku valašek. Zdeněk Platzer je znám také jako úspěšný choreograf a tanečník.