Naléhavostí výpovědi a výtvarnou expresivitou vynikají v rámci regionálního výtvarného umění díla, která reflektují hrůzy války prostřednictvím křesťanských námětů – apokalyptických vizí, výjevů křížové cesty či motivem Piety. Již roku 1939, v předtuše budoucích válečných událostí, namaloval vsetínský rodák, akademický malíř František Hlavica (1885–1952) drobný akvarel Apokalyptických jezdců, který má zjevnou protiválečnou symboliku. Námět odkazuje na novozákonní Zjevení svatého Jana, která prorokují konec světa a s ním spojené utrpení lidstva. Jezdcům apokalypsy totiž „byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami“. Ve zjevení vyjíždí na bílém koni jezdec s lukem – Dobyvatel šířící nákazu (mor), na koni ohnivém jezdec zvaný Válka, na koni černém jezdec s váhami – Hladomor a nakonec na koni sivém sama Smrt…
Výjimečnou událostí ve Vsetíně byla v době druhé světové války výstava Vsetínsko v umění výtvarném, která se v budově místního gymnázia konala od 6. do 27. července 1941. Významný počin pro posílení národního uvědomění v době nacistické okupace zaštítil tehdejší moravský zemský prezident, který ji také osobně navštívil. (Bohužel ještě téhož roku byl Jaroslav Mezník zatčen gestapem a zastřelen.) Dle Kroniky města Vsetína se výstavy zúčastnilo deset malířů a sochařů, jmenovitě: bratři Hlavicové – František, Emil a Rudolf, Karel Hofman, Jaroslav Hudec, Miloš Kašlík, Ludvík Klímek, Jan Kobzáň, učitel gymnázia František Makovička, Vladimír Pukl, Alois Schneiderka, Jaroslav Veris a jeho bratr Josef Zamazal. Není sice známo, jaká díla byla ve výstavě představena, ale dle výčtu jejich autorů lze usuzovat, že byla zastoupena figurální tvorba a krajinomalba.
Na základě rozboru sbírky výtvarného umění vsetínského muzea se zaměřením na díla vytvořená během válečných let je zřejmé, že soudobí umělci volili převážně neutrální náměty jako portrét, krajina či zátiší. Přesto i tato díla se mohla stát svědky dramatických událostí, jako tomu bylo například u obrazu Podzim na Zděchově. Baladický podzimní výjev namaloval Antonín Strnadel (1910–1975) roku 1944 za pobytu u malíře Ludvíka Klímka. Klímkův hotel ve Zděchově – útočiště výtvarníků – tehdy navštívili partyzáni, načež následovalo zatýkání a vyslýchání manželů Klímkových i hostů. Naštěstí se tento incident obešel bez válečných obětí.
Samostatnou podskupinu tvoří díla, která se za války navracela k lidovým kořenům, tradičním zvykům a trvalým hodnotám a která čerpala inspiraci z lidové kultury Valašska. Setkáme se s nimi např. v tvorbě malíře Františka Podešvy (1893–1979), který se na konci 30. let v předtuše nacistické poroby přestěhoval s rodinou z Prahy na Soláň, do kraje svých předků. V kresbách i malbách zachycoval zejména venkovskou rodinu – její všední i sváteční život, ať již v rodinném kruhu či v širším společenství vesnice. Zobrazoval Valachy např. při společném jídle, během žertovného šancování při svatbě či při významném rituálu čepení nevěsty.
Výtvarné umění poskytovalo i vítaný únik z reality, a to do světa krajových mýtů. Posilovalo sebevědomí národa např. prostřednictvím historických postav lidových hrdinů – v případě Valašska tedy zbojníků. Zbojnický mýtus je typický především pro tvorbu Jana Kobzáně (1901–1959), označovaného také za Janíčka-zbojníčka, u nějž se motivy starodávných rebelů prolnuly s partyzánskou tematikou. Zbojnické náměty zaujaly také akademického malíře Antonína Strnadla (1910–1975), který za války mimo jiné vytvořil návrhy monumentální výzdoby pro hotel Vlčina na Horečkách u Frenštátu pod Radhoštěm a veřejně je dokonce vystavil již na své pražské výstavě roku 1944.
