„Včéra´s měla pěknú tkánku a dneskaj už máš pěknú šatku.“
Na Valašsku patřila svatební čelenka, nazývaná tkánka, k součástkám ženského obřadního kroje. Nešlo pouze o ozdobu, ale také o předmět spojený s přechodem dívky do role vdané ženy. Tkánky se nosily zejména v 19. a na počátku 20. století a jejich podoba se lišila podle jednotlivých obcí i majetkových možností rodiny. Způsobu úpravy účesu nevěsty a družiček se na Valašsku nazývalo hladění. Nevěsta na Vsetínsku měla ve svůj svatební den vlasy spletené do lelíku obtočeného kolem hlavy a propletené čtyřmi zelenými pentlemi. Na zadní straně se do vlasů přidávaly pentle červené, tzv. podvazky. Nad čelo se vázala tkánka, na temeno hlavy se upevnila korunka, vysoký věnec z perliček, plíšků, drátků či pozlaceného barvínku. Na týl hlavy se zavěsil svazek pentlí, zvaný visák. Družičky se od nevěsty odlišovaly absencí korunky a větším počtem červených pentlí.
Základ čelenky tvořil pevný textilní nebo lepenkový pás potažený látkou, který se upevňoval kolem hlavy. Látka (plátno, hedvábí, atlas, samet, len, sukno) byla bohatě zdobena skleněnými korálky (dovážené až ze severních Čech) či kuličkami, flitry, stuhami, perličkami či dracounem. Barevnost čelenek často kombinovala červenou, bílou, modrou, zlatou, stříbrnou, růžovou a zelenou. Zdobné motivy tkánky bývaly často rostlinného charakteru (listy, růžice, zvonek, větvička), ale měly i tvary geometrické (kosočtverec, vlnovka, oblouček, kolečko) či jiné symboly (srdce, hvězdice, číslice). Ve svatebním průvodu byla nevěsta díky náležitostem tkánky snadno rozpoznatelná a její výzdoba zároveň ukazovala zručnost místních žen.
V etnografické sbírce muzea se nachází celkem 12 kusů krojových obřadních čelenek. Dvě tkánky patří ke kroji orsáckému (kroj rodiny Orságů z Nového Hrozenkova), další byla ušita k příležitosti národopisných slavností při výstavě Valašsko v práci v roce 1949 a jedna je datována do 20. let 20. století a lokalizována jako liptálská (Liptál u Vsetína). Většina čelenek se do muzejní sbírky dostala v 2. polovině 20. století. Jedna z čelenek, určená pro družičku, na sobě nese papírový štítek odkazující na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze roku 1895, k jejíž příležitosti byla šita či zapůjčena.
Tkánka zakrývala část vlasů, které byly v lidové kultuře považovány za znak dívčí svobody. Po svatbě pak následovala proměna účesu i pokrývky hlavy – nevěsta přijala čepec a vstoupila mezi vdané ženy. Tkánka představovala krátký, ale důležitý okamžik mezi dvěma životními etapami. Dnes se s nimi setkáváme především ve folklorních souborech (při svatebních pásmech v rámci festivalů a slavností) a v muzeích.
