Na přelomu října a listopadu se příroda ukládá k zimnímu spánku, dny se krátí a světlo ustupuje tmě. Toto období od nepaměti provází vzpomínka na zemřelé a snaha udržet s nimi symbolické spojení. V kalendáři se proto setkávají hned dva významné svátky – 1. listopadu Svátek Všech svatých a 2. listopadu Památka zesnulých, známá jako Dušičky. Oba dny vycházejí z dávných tradic, které se postupně prolnuly s křesťanskými představami o životě po smrti.

Už Keltové slavili v noci z 31. října na 1. listopadu Samhain – keltský nový rok a začátek temného období. Věřili, že se tehdy otevírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše předků se vracejí domů. Lidé jim svítili cestu podomácku vyrobenými světly a zároveň se převlékali do masek, aby se chránili před zlými duchy. Tyto prvky – světlo, masky, obětiny – se v různých podobách udržely až do dnešních dnů.

Svíčka na hrobě proto není jen dekorací, ale nese hlubokou symboliku. Je světlem, které ozařuje temnotu a ukazuje duším cestu. Stejně tak zelené větve a věnce ve tvaru kruhu připomínají věčný koloběh života. Už od středověku se hroby označovaly dřevěnými kříži či kamennými deskami, později, v baroku, se objevují bohatě zdobené pomníky se sochami andělů a svatých. V lidové tradici se však udržela prostota – obzvláště na chudém Valašsku se zdobilo chvojím, mechem a růžemi z krepového papíru.

V 19. století přinesl romantismus a urbanismus novou podobu hřbitovů se stromy, cestičkami a pietní atmosférou. Dekorace začaly zahrnovat trvalejší rostlinné úpravy, květináče a věnce. Ve 20. století se rozšířily umělé květiny, praktické zejména tam, kde nebylo možné o hrob často pečovat. Až do poloviny 20. století, ve venkovských oblastech déle, se udržela tradice výroby papírových voskovaných květin. Současnost pak klade důraz na osobní rovinu – náhrobky zdobí fotografie zesnulých, drobné figurky či aranžmá, která připomínají život a záliby zesnulých.

Přestože hlavně ve venkovském prostředí jsou hroby opečovávány celoročně, tradičně jsou nejbohatší výzdoby spojeny právě s obdobím Dušiček. Lampičky a svíce rozzáří hřbitovy tisíci plamínků, které se stávají nejen vzpomínkou, ale i ochranou před tmou. Květiny, věnce z chvojí a šišek či symbolické tvary – kříž, kruh nebo srdce – odkazují k víře v posmrtný život i k naději, že vzpomínka na blízké přetrvá.

Památka zesnulých nás tak každoročně vrací k myšlence, že mezi živými a mrtvými existuje jemné pouto. V tichu hřbitovů, v záři svící a vůni chvojí cítíme, že paměť a světlo spojují generace napříč časem. Vzácné svědectví o těchto chvílích uchovává i fotoarchiv Muzea regionu Valašsko, kde se dochovaly unikátní fotografie podzimních hrobových výzdob z doby 1. světové války. Valašské Meziříčí bylo za 1. světové války lazaretním městem a stalo se tak i místem posledního odpočinku vojáků, kteří zde zemřeli. Jelikož pocházeli ze všech koutů Evropy a jejich blízcí byli daleko, byla péče o jejich hroby položena na bedra žáků zdejších škol. Ze vzácných fotografií je patrné, že hroby vojáků zdobili žáci chvojím, ručně pletenými věnci zdobenými papírovými růžemi, skleněnými lucernami na svíčku a za bezmrazého počasí též kyticemi řezaných chryzantém.