Středověká keramika představuje jeden z nejvýznamnějších zdrojů archeologického poznání vůbec. Díky své početnosti, variabilitě a prakticky totálnímu prostoupení dobové společnosti je její hodnota pro poznání každodenní historie nezastupitelná.

V tomto krátkém článku bude představená vrcholně a pozdně středověká keramika získaná na území města Valašské Meziříčí přibližně během posledních deseti let. Samozřejmě největší podíl prezentovaných nálezů pochází z výzkumu náměstí, no soubor doplňují nálezy z kaple zámku Žerotínů, bývalé krásenské radnice, farního kostela a z exkavací radové zástavby zejména na Soudní a Stříbrné ulici.

Nejstarší městskou keramiku je možné datovat přibližně do třetí čtvrtiny 14. století. Tedy do období, kdy je Meziříčí poprvé doslovně zmíněno jako město (starší prameny totiž nezmiňují právní status „Meziříčí“, avšak poslední archeologické nálezy kladou vznik města již do závěru 13. století). Jde v drtivé většině o lokální produkci, kterou je možné zařadit do tzv. východomoravského keramického okruhu. Tato výrobně-distribuční oblast, jejíž rozsah se víceméně kryje s územím Karpat, se vklínuje mezi dva dominantní moravské okruhy (severomoravský a jihomoravský), které naopak pokrývají převážně okolité nížinné oblasti. Typickými znaky „našeho“ okruhu je používání písku jako ostřiva keramické masy. Co se týče typu výpalu, tak ve vrcholném středověku zde převládá mírně smíšený-oxidačný výpal (tedy s volným přístupem kyslíku), kterému vcelku těsně sekunduje smíšený-redukční (tedy s omezeným přístupem kyslíku) výpal. V průběhu středověku se oba druhy výpalu zkvalitní a podíl keramiky se znaky smíšeného přežahu klesne do konce středověku prakticky na nulu. Každopádně bude mat oxidační výpal pořád mírně navrch, co se týče procentuálního zastoupení keramických jedinců.

Nádoby jsou oproti svým protějškům z výše uvedených produkčních oblastí poměrně masivní, co je viditelné zejména na vyšších nádobách, jako jsou například hrnce. Typické je pro ně také delší přežívání některých morfologických znaků (napr. vybrané typy římsovitých okrajů) a téměř úplná absence složitějších metod dekorace (doložené jsou prakticky jenom vhloubené horizontální linie a vlnovky, příležitostně doplněné o jednoduchou výzdobu rádélkem).

Jasně nejpočetnějším typem nádoby ve středověkém Valašském Meziříčí je hrubý široký bezuchý hrnec převážně vejčitého tvaru. Další keramické typy jsou zastoupeny výrazně méně. Za zmínku stojí džbán a pohár. Tyto nádoby reprezentují stolní keramiku a tak byly na jejich dizajn a celkové technologické provedení kladeny mnohem vyšší nároky než na obyčejný hrnec, který byl určen na kuchyňské a skladovací účely. Právě proto nepřekvapí, že zejména velká část pohárů pocházela z dovozu. Doložené jsou známé polokameninové poháry z Loštic, které byly v tomto období, minimálně v středoevropském prostoru, ve velké oblibě. Dále byla zastoupená široká mísa určena zvláště k zadělání těsta nebo například k tření máku, miskovitý kahan, zvoncovitá poklička (nádoba získala jméno na základě své kuželovité profilace), pánev s držadlem a nožičkami – tzv. trojnožka určená zejména k smažení, hrnek (v podstatě jde o zmenšený hrnec s uchem, který sloužil k pití), jídelní mísa, která jak její název napovídá, sloužila k servírování potravy a nakonec zásobnice. Poslední jmenovaný keramický typ představuje velkou skladovací nádobu (běžně dosahovala i víc než 80 cm výšky) s jasně rozeznatelným silnostěnným tělem. Aby bylo možné takto velkou nádobu vůbec vytvořit a následně vypálit, bylo nutné její keramickou masu obohatit o drcený grafit. Tuha díky své měkkosti ulehčovala modelování nádoby a také během výpalu umožnovala vyváženější rozvádění tepla v nádobě, čímž se snižovalo riziko její deformace nebo dokonce úplného kolapsu.

Během pozdního středověku se začínají objevovat nové technologické zařízení a inovativní postupy, jako například vylepšený hrnčířský kruh, nový typ keramické pece, kvalitnější předpříprava keramické masy a také glazování povrchu nádoby. Tyto novinky se přirozeně projevily také ve valašskomeziříčské produkci – v nejmladších středověkých archeologických horizontech se objevují tenkostěnné béžové nádoby kvalitně vypálené v oxidačním prostředí. Ojediněle jsou doloženy také střepy potírané průhlednou bezbarvou sklovitou glazurou na báze olova. Této nastupující raně novověké produkci se nemohla středověká keramika, jakkoli vyspělá, konkurovat a tak během šestnáctého století vymizela z domácností valašskomeziříčských měšťanů.