Milí čtenáři, na Nový rok uplynulo rovných 100 let od okamžiku, kdy se dříve samostatné Krásno a Valašské Meziříčí sloučily v jeden celek. Dokonce se tak nestalo poprvé – jednou k tomuto kroku nakrátko došlo již v polovině 16. století. Mocný Jan z Pernštejna tehdy ve 30. letech 16. století koupil rožnovské panství s městečky Rožnovem a Krásnem a o desetiletí později se již v listinách o Krásně mluví jako o předměstí Meziříčí. S připojením k Meziříčí se však Krásenští nesmířili, a když se roku 1548 stali jejich novými pány Žerotínové, požádali samotného krále Vladislava Jagellonského o obnovení svých původních práv a samostatnosti. Uspěli – a i přesto, že řada institucí i cechů zůstala ještě dlouho společná, Krásenští a Meziříčští kráčeli následujícími staletími spíše vedle sebe než spolu, tu s větším, tu s menším pocitem řevnivosti, půtkami klukovských part počínaje a politickými šarvátkami konče.


Přirozenou hranici mezi oběma sídly odedávna tvořilo koryto Rožnovské Bečvy. Jedinou výjimkou bylo území meziříčského Dolního předměstí, které se, na rozdíl od zbytku Meziříčí ležícího na levém břehu řeky, rozprostíralo na břehu pravém. Jak je to možné? Když si už zmíněný Jan z Pernštejna budoval místo svého starého sídla na rožnovském hradě nový zámek (dnešní zámek Žerotínů), vybral si pro jeho stavbu pozemek u meziříčského náměstí – město Meziříčí však nebylo součástí rožnovského panství, ale patřilo olomouckým biskupům, kterým výměnou za stavební parcelu věnoval Pernštejn pozemky v Krásně. Tedy ono Dolní předměstí. Hranicí mezi oběma městy proto v těchto místech nebyla řeka, ale tehdejší Zašovská ulice, na níž vznikla kuriózní situace – obyvatelé její severní strany byli „Krasňaci“, zatímco na jižní straně ulice žili „Meziříčáci“.


Zpět ale k vzpomenutému jubileu. Už záhy po skončení 1. světové války a vzniku samostatného Československa zazněly opět hlasy žádající spojení Valašského Meziříčí a Krásna. Pro jejich sloučení hovořila hlavně skutečnost, že obě města de facto splývala v jeden celek, s převahou úřadů a škol v Meziříčí a průmyslové a zemědělské výroby v Krásně. Od spojení rozpočtů si pak především meziříčští radní slibovali např. snazší řešení plánovaných investic.
Usnesení o spojení obou měst bylo schváleno zprvu jak zástupci městečka Krásna, tak Valašského Meziříčí. Počáteční nadšení sice záhy vyprchalo, spojení ale začalo nabývat konkrétnějších obrysů. V květnu 1919 meziříčští radní podali žádost na Ministerstvo vnitra o připojení Krásna, a přestože Krásenští už proti žádosti vehementně protestovali (v protestním dopise se nebáli např. napsat, že: … „neboť jsme se přece ničím neprovinili, abychom takovým způsobem měli býti trestáni.“), Meziříčští na své žádosti trvali. Jaká tehdy panovala ve věci sloučení mezi obyvateli Krásna nálada, zachytil výstižně jeho rodák Leopold Christ: „Krásno bylo bohaté městečko. Mělo úrodná pole, sady, bohaté poplatníky. Meziříčí bylo chudší a v něm velcí „grandi“. Proto ta velká touha tato dvě města spojit. Krasňaci se zuby nehty bránili, ani trochu o to nestáli. Svoje městečko si uměli spravovat sami.“


Protest Krásenských završila cesta krásenského starosty a jeho náměstků do Prahy k ministrovi vnitra. Ten uznal oprávněnost jejich požadavků a žádost města Valašského Meziříčí zamítl. Na podzim 1922 dostala myšlenka na spojení obou měst zase nový impulz. Zároveň se chystal převrat na meziříčské radnici – práce starosty Chrastiny a některých radních byla už delší dobu podrobována kritice. Tento stav trval až do 6. ledna 1923, kdy se starosta Chrastina vzdal svého úřadu a novým starostou byl 22. ledna 1923 zvolen Ing. Bořivoj Weltrubský. Ten neprodleně přikročil k ožehavé otázce spojení obou měst, ne však už v původním „urážlivém duchu vůči Krásnu“, ale na základě vzájemné dohody, jako spojení dvou rovnoprávných celků, jejichž splynutím dojde ke sloučení politickému, hospodářskému i finančnímu. Nadále se sice ještě vedly spory o název nového celku – navrhovány byly názvy jako Meziříčí nad Bečvou, Krásné Meziříčí, Krásenské Meziříčí či Meziříčí–Krásno, spojení však už nestálo nic v cestě.


A tak od 1. ledna 1924 obě města, celé jedno století, sdílejí společný osud.