V pátek 2. října 2026 bylo v centru Jablůnky slavnostně otevřeno muzeum věnované jednomu z nejslavnějších rodáků obce – akademickému malíři Karlu Hofmanovi.

Muzeum vzešlo z projektu nazvaného Oživení srdce Jablůnky – centrum kultury, historie a setkávání. V rámci něj byla revitalizována v jádru obce – v jejím pomyslném „srdci“ – jedna z nejstarších budov, bývalá pošta. Vzniklo tak zázemí pro chybějící multifunkční centrum, jakési symbolické srdce místní komunity. Projektová dokumentace na stavbu byla financována s přispěním Zlínského kraje z Programu na podporu obnovy venkova RP02-25DT6/020 částkou 144 000 Kč.

Muzeum bylo otevřeno u příležitosti 120. výročí narození Karla Hofmana (1906–1998) a realizováno bylo ve spolupráci s malířovou nejstarší dcerou, sochařkou a keramičkou Marcelou Vajceovou Hofmanovou, která založila a vede na Soláni známý Valašský ateliér u Hofmanů. Z malířovy pozůstalosti pochází také část zapůjčených obrazů, ostatní jsou z majetku obce a dvou dalších soukromých sběratelů. Jedná se o komorní expozici s 13 obrazy – šesti krajinomalbami, šesti portréty a jedním žánrovým obrazem.  

Akademický malíř Karel Hofman patří neodmyslitelně k Valašsku. Jeho kořeny tkví v Jablůnce, ale podzim malířova života je svázán s vrchem Soláň – s pověstným uměleckým centrem, označovaným vzletnými přízvisky jako odraziště bohů – „Valašský Olymp“ – či podle slavné francouzské krajinářské školy jako „Barbizon“. Na tzv. „vrchu umělců“ Karel Hofman pokračoval ve 2. polovině 20. století v umělecké tradici, kterou tu v závěru 30. let minulého století zahájili zde usadivší se Jan Kobzáň, František Podešva a Alois Schneiderka. Stejně jako oni je považován za klasika regionálního výtvarného umění, a to pro svou inspiraci Valašskem – jeho rázovitou krajinou i tradiční lidovou kulturou.

Životní příběh a umělecká cesta Karla Hofmana jsou obdivuhodné. Vzešel se skromných, prostých poměrů a zásluhou svého talentu, píle a ctižádosti se vypracoval na uznávaného akademického malíře, který za své celoživotní dílo, jež „trvale obohatilo národní kulturu“, obdržel ve své době nejvyšší možné vyznamenání v oblasti kultury a umění – titul národního umělce (1985). Hofmanův tvůrčí záběr byl pozoruhodný: mistrně ovládal řadu malířských žánrů – krajinomalbu, portrétní tvorbu, figurální kompozice či květinová zátiší. Maloval olejem, temperou, akvarelem a pastelem, z grafických technik používal litografii. Po celý, požehnaně dlouhý tvůrčí život se navíc Hofmanovo dílo vyvíjelo, neustrnulo, a je svědectvím o neustálém tvůrčím zápase, o touze po umělecké pravdivosti, malířské kvalitě i o pokoře vůči ztvárňovanému námětu. Přes pražské akademické studium, zahraniční cesty a studijní pobyty, milovanou Itálii či dlouhodobé pedagogické působení ve Zlíně a Uherském Hradišti zůstal Karel Hofman vždy pevně zakořeněný v rodném kraji a jeho dílo s vazbou na Valašsko v sobě nese zjevné prvky krajové příslušnosti, kulturní a etnické identity.