Celý proces ptačí migrace se děje již po staletí. Ptáci, potomci dinosaurů, jež od druhohor umí létat, budovali strategie jak přežít, kde najít dostatek potravy a kde budou ideální podmínky pro rozmnožování, vše formované klimatickými a tím tedy i přírodními podmínkami, které se měnily i s pohybem kontinentů. Ptáci měli dost času vyvinout si schopnosti jak osídlit všemožné kouty světa a zda se jim vyplatí tam setrvávat s posunem kontinentů a změnou klimatu a měnit se v jiný druh nebo dokonce několik druhů, anebo migrovat za svými ideálními podmínkami popřípadě rovnou vyhynout. Největší rozmach ptačí říše nastal v třetihorách, kdy panovalo teplejší a stabilnější klima. Předpokládá se, že k migraci vedla ptáky vnitrodruhová konkurence, která je v tropech velmi intenzivní. A tak s postupnou změnou klimatu a posunem kontinentů do vyšších zeměpisných šířek mohli ptačí druhy hledat potravní zdroje i v těchto oblastech a pak se zas posouvat zpět. U většiny současných druhů, které se vyvinuly nejméně před jedním milionem let, se zdá, že při migraci kopírují oblasti svého areálu, jak se postupně šířili z tropů.

 Dokladem toho může být ze starých bukových lesů Valašska například lejsek malý, který táhne do severozápadní Indie, anebo zvonohlík zahradní, který se rozšířil za uplynulá dvě staletí z Mediteránu přes střední Evropu až do Skandinávie. I valašští zvonohlíci se vrací na zimu za svými druhy, kteří v mediteránu tvoří populace stálé. Extrémní je příklad bělořita šedého, který se rozšířil do severní Ameriky přes Beringovu úžinu a na zimu létá přes celou Asii až do rovníkové Afriky. Letošní jaro jsem pozoroval samce bělořita šedého poblíž Lačnova a na Pláňavě nad Svatým Štěpánem, kde se zdržovali na obnažených políčkách a loukách s nízkou vegetací, pak zmizeli někam dál. Migrační chování je u ptáků geneticky zafixováno u všech populací a jednotlivé populace se liší v tom, jakou míru tohoto chování vykazují.

K načasování jednotlivých ptačích životních událostí jako jsou pelichání hnízdění i migrace slouží ptákům denní a roční vnitřní rytmus. Vnitřní načasování je každému jedinci vrozené a jen málo ovlivnitelné vnějšími podmínkami. Můžeme pozorovat rozdíl v načasování migrace mezi pohlavím stejného druhu, kdy samci lejska bělokrkého přilétají na hnízdiště dříve než samice, aby zabrali svá teritoria. Krom vnitřních hodin, jsou ptáci včetně lejsků řízeni i délkou světelného dne, která ovlivňuje míru vylučování určitých hormonů do krve. Drobné změny v délce dne jsou lejsci schopni rozlišit i v tropech a díky tomu jsou schopni v kombinaci s vnitřními rytmy načasovat migraci na hnízdiště i zpět na zimoviště do jihovýchodní Afriky. Tah může probíhat za dne i v noci a podstatná část i denních ptáků se vydává na tah právě hodinu po setmění a od půlnoci k ránu pak tah postupně slábne. Větší hejna ptáků bývají krásně vidět na leteckých radarech. A proč táhnou v noci? Protože přes den musí sbírat dost potravy, aby nabrali dostatečné tukové zásoby na energii vydanou letem, v noci je také hustější vzduch, klidnější vítr a chladněji, což snižuje riziko dehydratace. Za noc se dá urazit i více kilometrů. Dalo by se říci, že v noci je i menší riziko predace, ale sovy a větší druhy netopýrů si pochutnávají na nočních migrantech skoro tak stejně jako dravci na těch denních. Někteří dravci si i na toto období hojnosti potravy časují svoje hnízdění. Například přísně tažní a vzácní dravci, ostříži lesní, vyvádějí svá mláďata v srpnu a zdržují se v okolí hnízdiště, dokud hejna vlaštovek neodtáhnou. Letos se ve vsetínském okrese mláďata jednoho místního páru zdržovala ještě začátkem října. Večerní útoky ostřížů na hejna vlaštovek chystajících se nad rybníky k nocování v rákosí jsou nejen nádhernou podívanou, ale také dobrým nástrojem ke zdokonalování lovecké techniky mladých ptáků. Podzimní a jarní migrace se od sebe také liší v rychlosti, jak již bylo řečeno, na jaře se spěchá na hnízdiště obsadit ta nejlepší místa, naopak na podzim se nespěchá, ptáci se zastavují častěji, někdy i na několik týdnů na příhodných a potravně bohatých lokalitách.

Abychom pochopili, že tah není sranda a že naši ptáci, jako čápi, ťuhýci, pěnice, kukačky, křepelky, hrdličky divoké a další, kteří nás doprovázejí v teplejším období roku, překonávají dvakrát ročně skutečně drsnou cestu plnou nebezpečí, tak se na ni musíme podívat trochu z většího nadhledu. Euro-africký migrační systém je složitý hned několikrát a to pohořím Alp od východu k západu, nutností překonat Středozemní moře a pak ještě 2000 km Saharské pouště. Většina druhů nejen z Valašska tedy migruje do Afriky přes Španělsko a Gibraltar anebo přes Balkán a Blízký východ, kde je dalším úskalím tradiční lov všeho co lítá. V menší míře využívají ptáci Apeninský poloostrov se Sicílií a Maltou, tam na ptáky čeká také pěkná sprcha z brokovnic. Není tedy divu, že si ptáci zaslouží zákonné ochrany po celém světě.

Co se týče migrace Vlašskem, ptáci využívají především severo-jižní směr Moravské brány podél úpatí Moravskoslezských Beskyd a údolí tvořená Rožnovskou i Vsetínskou Bečvou, které je po soutoku navedou až na Dolnomoravký úval a dále k jihu. K významným tahovým zastávkám patří na Vsetínském okrese především Choryňské rybníky s místním mokřadem a proto by bylo vhodné poupravit zdejší intenzivní rybářské hospodaření tak, aby podpořilo rozvoj potřebného poměru organismů ve vodním prostředí, díky kterému by zde ptáci při zastávce na daleké cestě našli dostatek potřebné potravy a odpočinuli si. Přírodní bariéry se ukázaly zásadní i pro vznik nových druhů, kdy se migrující populace jednoho druhu dostávají nakonec na rozdílná zimoviště a jejich tahové cesty a hnízdiště se také fixují. V nedávné minulosti do oddělení populací ptáků zasáhlo i střídání dob ledových, které způsobilo, že ptáci zůstali delší čas na svých refugiích a za tu dobu se mohli výrazně změnit. Potomci párů pěnic černohlavých ze dvou různých zimovišť, ale se společným hnízdištěm ve střední Evropě, neměli ten správný směr a hynuli. Navíc také díky celoročnímu přikrmování ptáků v Británii změnila i část naší populace pěnic černohlavých tahový směr na severozápad do Británie a počet zimujících jedinců pomalu narůstá od konce šedesátých let. I přes velké množství okroužkovaných pěnic černohlavých na našem území však zatím nemáme jediné britské zpětné hlášení.

A jak je to s orientací když už se vydávají na takové cesty? Ukázalo se, že ptáci mají geneticky fixovaný směr migrace, takzvaná vektorová navigace, slouží k určení směru kam, a jak dlouho přibližně poletí. Například pěnice černohlavé poznají, kdy mají změnit směr, aby trefili svá zimoviště, ale i trocha další koordinace je potřeba. Na to ptákům slouží sluneční kompas, díky kterému za pomoci vnitřního denního rytmu určují polohu Slunce a směr kam mají letět. V noci se zas orientují podle hvězdné oblohy jako celku a postavení hvězd. A když je zataženo, pomůže inklinační kompas, kdy ptáci používají úhel, který svírá celková intenzita magnetického pole se zemským povrchem, dopomáhá jim k tomu i intenzita světla v konkrétním světelném spektru. Ptáci mají ‘v kapse‘ totiž magnetoreceptory, založené na chemických radikálových reakcích spouštěných pomocí absorpce světla v některých fotopigmentech. Avšak k určení přesné polohy to také nestačí, potřebují ještě znát konkrétní intenzitu magnetického pole pro přesnou pozici a předpokládá se, že tu zajistí magnetitové krystalky, u holuba domácího uložené například v horní části zobáku. Pravděpodobně i díky tomu trefí poštovní holubi nazpět do svého rodného holubníku, kde se vylíhli z vajec. I přes tato všelijaká důmyslná vybavení na daleké cestování si každý ptačí druh musel během evoluce rozhodnout, zda se mu migrace vyplatí či nikoliv. V tropech je vysoká vnitrodruhová konkurence, hnízdí se v průběhu celého roku, ale snůšky jsou menší a hlavně potrava více rozptýlená. Při migraci riskují dvakrát do roka možný úhyn vysílením, nepřízní počasí, predací či zástřelem, ale za cenu sezónní hojnosti potravy v temperátních oblastech, tedy i květnatých loukách Valašska plných hmyzu což přináší možnost větší snůšky i dvakrát po sobě. Z našich ptáků se tu na Valašsku nejkratší dobu zdrží kukačky, rorýsi a žluvy, zhruba od května do srpna, a další dálkoví migranti jako vlaštovky, pěnice a ťuhýci táhnoucí především až pod rovník. O něco déle tu zůstávají ptáci s krátkou tahovou cestou většinou do oblasti Mediteránu a severní Afriky, jsou to například konipasi, drozdi, špačci, holubi hřivnáči, čejky chocholaté a další. Díky kroužkování ptáků víme, že například pěnkavy obecné z oblasti Moravy a tedy i Valašska zimují v Itálii, zatímco ty z Čech spíše ve Francii a tak s nadsázkou můžeme říci, že vymění drobky z valašských rohlíků za drobky italské pizzy chráněné organizací UNESCO.