Tak co, milí žáčci a studenti, také jste s nelibostí minulý týden nesli povinnost vydat se opět po prázdninách do školy? Nebo jste se naopak těšili? Vězte, že podobné myšlenky trápily žáčky i před sto lety – a pozor, nejen je, ale i učitele. Nám se v muzeu zachovala vzpomínka jednoho z nich, Ferdinanda Wimmera, který 16. září 1905, tedy po tehdy běžných šestitýdenních prázdninách trvajících od konce července, nastupoval na exposituru velkokarlovické školy na Soláni. Coby nadšenému absolventovi učitelského ústavu a rodákovi z Pardubicka mu však nikdo neřekl, že zdejší škola je „prachobyčejná stará dřevěná valašská chalupa téměř na vrcholu kopce, že jsou tam nejvíce 2–3 chalupy pohromadě, že tam není ubytování a stravování a že z Karlovic, kde patrně bude muset bydlit, je dobrá hodina cesty, cesty to většinou špatné a místy značně stoupající.“
Výuka na Soláni se odehrávala v chalupě u Matyščáků a ačkoliv se v chalupě učilo už mnoho let, nebyla nikterak uzpůsobena svému účelu. Na Soláni ráno 16. září nového pana učitele vyhlíželo na sedm desítek dětí, které sem chodily ze všech blízkých chalup (za blízkou chalupu se považovaly ty do hodiny cesty). A se žádným ani z těch nejmenších školáčků nepřišel první den do školy rodičovský doprovod, jak bývalo už tehdy ve městech zvykem, „neb takovým rozmazlenostem a měkkostem nebyly tamní matky zvyklé a také jim to tvrdá horská práce nedovolovala.“ Těžko také tehdy mohl učitel sáhnout po didaktických pomůckách – na Soláni to byla jen stará potrhaná mapa Rakouska-Uherska, vše ostatní si tu učitel musel sám zhotovit. Také tehdejší školní docházka učiteli ve výuce neulevovala, neboť i ještě tehdy se dospělejší děti využívaly v hospodářství k různým pracím a na školu nezbýval čas.
