Je vůbec třeba představovat tak všeobecně známou rostlinu, jakou je sněženka? Neuškodí si však připomenout, že sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) je řazena spolu s bledulí jarní (Leucojum vernum) a narcisy mezi jednoděložné vytrvalé rostliny z čeledi amarylkovitých. S těmito jsme se v dávné minulosti mohli setkat pouze ve volné přírodě. Teď už rostou víceméně jen na zahrádkách a v okolí domů, kam si je lidé sami vysazují.
České pojmenování sněženky napovídá, že vykvétá již v únoru, často ještě za sněhové pokrývky. Všimli jste si, že kolem sebe postupně rozpouští napadaný sníh? Ačkoli se to nezdá, rostlinka se zahřívá tím, že dýchá a roste.
První úzké lístky jsou radostným poslem probouzejícího se života. Mezi nimi vyrůstá sněhobílý květ směřující vždy k zemi. Lépe tak odolává mrazu a vodě. Po opylení včelkami vytvoří tobolku se třemi semínky, na jejichž konci je olejnatý míšek chutnající mravencům. Ti jej rádi ožírají a zatahují do mravenišť, čímž nevědomky napomáhají sněžence v šíření semen do blízkého okolí.
Často se však také sama rozrůstá z mateřské cibulky, čímž vznikají bohaté trsy. Sněženka patří mezi mírně jedovaté rostliny. Její části, zejména pak již zmíněná cibulka, obsahují alkaloidy, které se u člověka po pozření projevují průjem, zvracením a bolestmi břicha. Tyto zabraňují, aby byla napadána a ožírána nevítanými návštěvníky, jako jsou například hlodavci.
V minulosti patřila sněženka mezi naše nejhojnější jarní byliny, v současné době tomu tak již bohužel není. I když ji na jaře můžeme spatřit snad v každé zahrádce, ve volné přírodě roste už jen velmi zřídka. Vymizení tohoto druhu bylo způsobeno především úbytkem jejich přirozených stanovišť, jakými jsou světlé vlhké listnaté lesy a louky podél řek, ale také trháním v době květu a vyrýváním jejich cibulek ze země při nelegálním přesazování.
To vše má za následek, že je dnes tento symbol jara řazen mezi ohrožené druhy rostlin ČR.
