Materiálu platidel jsme se věnovali v předcházejících příspěvcích, takže tentokrát se pozastavíme u kulatého tvaru mincí. Tato forma se ustálila již v rané antice na lýdsko-řeckém pomezí. Zde se první mince vytepávaly z nepravidelných hrudek elektronu (přírodní slitina zlata a stříbra) a jejich tvar tedy přirozeně směřoval k oválu, v ideálním případě kruhu, který později převládl. Šlo v zásadě o ryze praktické důvody – vzhledem k symetrii kruhu je možné pootočit minci o libovolný úhel, což je u jakéhokoli jiného tvaru nemožné. Tento nepatrný fakt výrazně zrychlil a ulehčil proces ražby. Navíc absence rohů u kruhu zvyšuje mechanickou odolnost mince (a snižuje riziko proděravení měšce), protože jak dodnes víme, právě rožky se ze všeho ulamují nejlépe. S existencí hran je spojený také bezpečnostní faktor – z hranaté mince se dá lehce odříznout tenký proužek kovu, přičemž takováto úprava se v běžném platebním styku snadno přehlédne. Seříznout kulatou minci při zachování původního tvaru je však mnohem složitější.
V průběhu dějin se však objevily i jiné tvary nebo úpravy kruhu. Nejrozšířenější modifikací je jistě prstencový tvar mince, kde měla funkce středové dírky různá vysvětlení – od možnosti navléknout minci na provázek, který tedy fungoval jako peněženka, až po geometricky vyjádřené duchovní splynutí země a nebes v mystickém čínském učení Feng Shui. Častý je také polygonální tvar mince. Od jednoduchých trojúhelníků, které kolují na Cookových ostrovech, až po patnáctiúhelníkové výroční mince Spojených arabských emirátů. Tento typ úpravy je však v České republice dobře znám. Naše dvacetikoruna má z běžně platných mincí spolu s tuniskými nejvíce uhlů (13) na světě. Zajímavostí je určitě také švédský raně novověký měděný daler, který kromě svého obdélníkového tvaru zaujme i svou vahou a rozměry. Například desetidalerová mince váží takřka 20 kg a na délku měří přibližně 40 cm.
