Jedním z nejvýraznějších zásahů do valašské krajiny byla začátkem 19. století regulace Bečvy. Za cenu snížení povodňových škod a udržení řeky v úzkém korytě jsme ztratili jedinečné štěrkopísčité náplavy, které jsou tolik typické pro karpatské řeky.
Řeka Bečva v minulosti unášela velké množství písku a štěrku, který ukládala v zátočinách, kde nebyl silný proud. Různě mohutné štěrkopísčité lavice se staly jediným domovem pro celou řadu rostlin a živočichů, kteří se dokázali tomuto nehostinnému prostředí přizpůsobit.
Dnes nejvíce ohroženým specialistou, který dokáže růst pouze na štěrkových náplavech, je keř židoviník německý (Myricaria germanica). Tento krásný mohutný keř s listy připomínajícími vřes patří k téměř vyhubeným rostlinám. Po úpravě koryta v krátké době z povodí Bečvy zmizel. V botanických sbírkách muzea je uložena vylisovaná větvička tohoto keře, kterou v roce 1884 na soutoku obou Bečev sbíral profesor valašskomeziříčského gymnázia Jan Tereba. Také v literatuře z počátku 20. století, např. v Polívkově přehledu květeny z roku 1900, je židoviník ještě považován za hojný: „v Beskydách vých. Moravy a ve Slezsku roste též na křemenitých březích řek a potoků (na př. v okolí Vsetína, Val. Meziříčí, Rožnova, Místku, Těšína) hojně planě.“
Po velké povodni, která postihla Valašsko v roce 1997, se objevil jeden keř židoviníku na mohutném štěrkovém náplavu na řece Bečvě u obce Choryně. Zřejmě se zde uchytilo semínko, které je opatřeno létacím zařízením a dokáže se dostat i na vzdálená místa. Našlo zde vhodné podmínky k životu, celodenní oslunění v době klíčení i během postupného růstu keře.
Jako poslední mohykán zde keř stále přežívá, ale nové semenáčky se neobjevují.
V současné obydlené krajině už řeka Bečva nemá tolik prostoru, aby v celé své délce mohla mít charakter štěrkonosného toku. Zpřírodněním alespoň části koryta bez uměle zpevněných břehů by vznikl prostor pro řadu mizejících druhů.
