„Aby se předešlo hrozným následkům hadího uštknutí jest užíti tohoto prostředku. Nejprve třeba jed z rány odstraniti, což se děje tím, že se uštknuté místo vyřízne a do ní nakape se čpavku, kyseliny chromové, dýmavé kyseliny dusičné, tinktury jodové, nebo vypálí se žhavým železem…“ Takto drastický postup byl při hadím uštknutí doporučován časopisem Vesmír z roku 1895. Naštěstí jsou dnešní metody mnohem lidštější. Je ale zmije obecná opravdu životu nebezpečná?
Na světě se vyskytuje asi 3000 druhů hadů, z nichž je 10 – 20 % jedovatých. Duvernoyova žláza, ve které jed vzniká, je kanálkem propojena s jedovými zuby zasazenými vždy do horní čelisti. Skupina hadů, do které patří např. kobry, mamby a tajpani, je vybavena malými nesklopnými zuby. Jelikož plně neovládají svalovinu jedového aparátu, svou kořist dlouho drží v čelistech a jed do rány tzv. pumpují. Zmije, pazmije a chřestýši jsou skupinou vývojově pokročilejší. Při útoku se had vymrští, otevírá tlamu, vztyčí doposud sklopené zuby a vstříkne jed do těla kořisti. Tu nedrží a útok často opakuje.
Jediným jedovatým hadem na našem území je zmije obecná (Vipera berus), která svou toxicitou mnohé překvapí. Složením je její jed účinnější než jed kobry královské či křovinářů nebo některých chřestýšů. V případě uštknutí ale důležitou roli hraje nejen místo, kam je postižený uštknut, ale i množství aplikovaného jedu. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je 15 až 20 mg, ale jedový aparát obsahuje v průměru množství 10 mg suchého jedu. Navíc had nikdy nevypouští při uštknutí celou zásobu. Pokud tento údaj porovnáme se zmijí gabunskou, tak ta disponuje množstvím 200 až 2400 mg jedu. Přestože pro dospělého zdravého člověka by zmijí uštknutí nemělo být život ohrožující, obezřetnost je na místě. Zvláště opatrní by měli být především starší a nemocní lidé nebo malé děti.
Ať je váš návrat z toužebně očekávaných prázdnin spojen jen se zážitky plných klidu a pohody.
