Prvořadým zaměstnáním obyvatelstva Valašska a hlavním zdrojem obživy bylo po staletí zemědělství. To se zde vyvíjelo v těsné souvislosti s osídlováním kraje a charakterem půdního fondu, který ve vyšších polohách už nenabízel možnost uživit se obilnářstvím, nově příchozí se zde proto živili především salašnictvím.


Na rozvoji horského pastevectví na Moravském Valašsku se podíleli od 15. století valašští pastevci z Uher, kteří kočovali se svými stády po hřebenech hor a k pastvě si pronajímali území na moravské straně hřebene Javorníků. Po založení obcí v tzv. zadních horách (území nad vesnicí Hovězí v povodí Vsetínské Bečvy až k jejímu prameni) už nebyl migrační způsob pastvy možný, protože majitelé pozemků se mu důsledně bránili – vsetínské panství v roce 1654 nad Hovězím založilo Halenkov, v téže době byl do panských účtů vtažena i nová obec Hrozenkov. Na hranici katastru obou obcí se pak koncentrovala hospodářská činnost panství.


Bukové a jedlové lesy, které zaujímaly značnou část panství, nejprve nepřinášely jejich majitelům velký užitek. Výjimkou byl občasný obchod se dřevem plavením po řece Bečvě. Malý výnos panství a snaha o znásobení příjmů vedly už zakladatele Halenkova hraběte Jiřího k úvahám o lepším využití zásob dřevní hmoty. K atraktivním odvětvím patřila výroba tzv. salajky (uhličitan draselný). Salajkárna je v Halenkově-Lušové poprvé připomínána v souvislosti se založením obce, v letech 1720–1730 byla dočasně pustá. Roku 1736 byla panstvím vystavěna nová, v provozu byla až do poloviny 19. století, kdy řemeslo, založené na zpracování dřevního (především bukového) popela, začalo upadat v souvislosti s rozvojem průmyslové výroby uhličitanu draselného z cukrovarnické melasy. Stávající pomístní název usedlosti „Salajka“ odkazuje už jen na lokalizaci nejmladšího objektu, kde byla potaš vyráběna v omezené míře především pro domácí potřebu (bělení prádla, výroba mýdla) ještě do počátku 20. století.


Ani samotné sklárny se bez lesa neobešly – potřebovaly dřevu pro vytápění pece. První panská sklárna byla na hranici katastru Halenkova a Nového Hrozenkova, v údolí Břežitá, založena roku 1676, za krátkou dobu své existence několikrát změnila své stanoviště – jednalo se totiž o tzv. toulavou lesní sklárnu, která vznikla v čase, kdy bylo běžné sklářský provoz po vytěžení zásob dřevní hmoty přesunout.   Jedna z jejích lokací dodnes nese označení „Na Huti“, svah nad bývalou sklárnou, kde se těžilo dřevo k otopu sklářské pece, se dodnes nazývá „Šajtiska“ (šejty jsou buková polena, kterými se pec vytápí).


Není jistě náhodou, že paseky vzniklé intenzivní těžbou pro potřeby sklářské huti byly následně využity k založení panské salaše. Druhotným využitím pozemků odlesněných činností sklárny odpadla totiž nutnost zdlouhavého klučení a vypalování lesa. Na existenci panského ovčína dodnes v krajině upomínají názvy jako „Kotelnice“, „Košařiska“, „Ovčiny“, vrchy nad panským ovčínem jsou pojmenovány „Horní“ a „Dolní Kobylářka“ (ze staročeského koba = mrchožravý pták, na Kobylářky se z ovčína vyvážely mrštiny uhynulých kusů, název tedy nemá nic společného s koňmi). Na činnost ovčína byly přirozeně vázány další provozy, například panská valcha, kde se zpracovávala střiž – místo jejího původního umístění dodnes nese označení „Na Valše“.


Specifickou vrstvou pomístních jmen jsou názvy související s valašskou kolonizací. Dodnes je mezi halenkovskými starousedlíky běžné označovat řadu vrcholů zdejších kopců jako „Čup“ nebo „Čupec“, „Kyčera“, „Gigula „či „Grúň“, i když ne vždy jsou uvedeny v mapách. Tyto názvy se totiž původně nevztahovaly ke konkrétním místům, ale dodnes označují i obecně např. vrchol kopce (čupec), táhlý odlesněný hřeben (grúň), zalesněný kopec (kyčera) či horské sedlo (příslop). Teprve později na sebe tato obecná označení vzala podobu pomístních jmen. Není také jistě bez zajímavosti, že většina jich je lokalizována ve vyšších polohách daného území, neboť právě po hřebenech hor karpatští pastevci se svými stády přicházeli a pojmenovávání nejrůznějších kopců, vršků či terénních nerovností jim pomáhala v orientaci.
Karpatského původu jsou i pomístní názvy jako „Serec“ (z maďarštiny ve významu prostoru určeného k založení dvorce), který metamorfoval do označení „U Sralů“ – novodobější počeštěný název usedlosti. Karpatský vliv můžeme vytušit také u názvu usedlosti „U Holců“, kdy Holec bylo příjmení prvního valašského vojvody.


Zajímavostí je, že prof. Josef Válek (1871–1937), proslulý pedagog, kartograf, etnograf i historik, dává do souvislosti s příchodem karpatských pastevců i pomístní jméno „Staré“. To neodkazuje dle něj, jak by se nabízelo, k časovému určení, ale ve svém základu se jedná o slovo stejného významu jako „bystrý“ a „ostrý“. Vskutku v závěru halenkovského údolí Lušová se nachází javořina Staré, jejíž topografie dává prof. Válkovi za pravdu a zcela odpovídá jeho popisu, kdy se má jednat o místo „na návrší srázných ku okolním svahům, s vodami značnějšími oproti sousednímu spádu“. Svahy, na kterých javořina Staré leží, opravdu nemají ve své příkrosti v okolí obdoby. O to cennější je, že  velká část původní javořiny, rozdělena v pozdějších staletích na část Stařanská a Křížné, je do dnešních dní obhospodařována stejně jako před čtyřmi sty lety. Pastviny s řídce zarostlými lemy a jalovcové pasínky stále spásají stáda ovcí, které se tak podílejí na udržení vysoké estetické hodnoty pastorální valašské krajiny, která je až na výjimky vzhledem k proměně hospodářských priorit ve využití krajiny a se zarůstáním i řízeným zalesňováním na většině území Valašska už minulostí.