Prakticky každý archeologický výzkum, který není zaměřen na přísně vybranou časovou periodou, se musí potýkat s početnými nálezy novověké keramiky (v našem prostředí jde o období od poloviny 16. století do přibližně závěru století osmnáctého). Také výzkum valašskomeziříčského Náměstí nebyl v tomto případě výjimkou a proto se, v rámci zpracovávání celého souboru nalezených artefaktů, při této keramice na chvilku zastavíme.
Novověkou keramiku z tohoto výzkumu je možné rozdělit do čtyř skupin: lokální produkci běžné hrnčiny, lokální toufarskou keramiku, importovanou fajáns a stavební keramiku.
Hrnčina je běžná keramika, jejímž typickým znakem je výpal, během kterého nedošlo k slinutí střepu a tak v něm zůstaly drobné póry. Časem nádoba nasákla uloženou tekutinou a získala nepříjemný odér. Aby se tomuto jevu zabránilo, byl povrch nádoby potírán glazurou – barevnou průhlednou sklovitou směsí s příměsí olova. Glazura natekla do póru a po druhém výpalu vytvořila na nádobě kompaktní povrch. Lokální valašskomeziříčská hrnčina vykazuje všechny znaky všeobecné renesanční produkce. Jde o dobře vypálenou (oxidačním způsobem – tedy za přístupu vzduchu) a přeplavenou homogenizovanou masu bez technických vad, ponejvíce okrové barvy. Výzdoba je velice jednoduchá, nejčastěji jde o vhloubené žlábky a rýhy na pleci nádob. Zaujme jenom velmi nízký podíl glazovaných nádob, přičemž nejčastěji je zastoupená bezbarvá glazura. Typologicky dominuje hrnec, který doplňuje džbán, trojnožka (pánev s nožičkami sloužící ke smažení), poklička, jídelní mísa (nádoba určena ke kolektivnímu pojídání zejména tuhých jídel), hrnek, hluboká mísa (nádoba opět určena ke kolektivnímu stravování, avšak sloužila k servírování tekutých jídel), talíř (nádoba pro individuální stravování) a malá miska. K lokální hrnčině je možné přiradit i nevýrazné zlomky komorových kachlí s geometrickými a antropomorfními motivy. Mezi kachlemi po vizuální stránce dominuje několik zlomků, na kterých se opakuje motiv mladé ženy v bohatých renesančních šatech. Bohužel vzhledem na poměrně vysoký stupeň fragmentarizace není možné určit, jestli jde o konkrétní historickou osobnost, metaforické zobrazení (napr. určité cnosti nebo hříchu) nebo jenom o všeobecné zobrazení ženy z lepší společnosti.
Toufarská keramika je víceméně moravsko-slovenskou variantou světově známé fajánse. Po technologické stránce jde také o hrnčinu, avšak s mnohem jemnější masou, která je vypalovaná při vyšší teplotě. Největším rozdílem oproti běžné keramice je však celoplošná aplikace bílé neprůhledné glazury s příměsí cínu. Nádoby tak připomínaly vysoce ceněný porcelán. Kromě jednotlivých kusů, jež byly nalézány v objektech novověkého stáří, je důležité zmínit zejména střepiště, které bylo objeveno u dnešní radnice. Typickými předměty zde byly mísy různých tvarů, džbány, hrníčky a teriny. Šlo tedy o keramiku spojenou jenom se stolováním.
Je zajímavé, že kromě fragmentů hotových nádob, se u radnice našlo množství polotovarů a dokonce i pomůcek pro výpal této keramiky, jako jsou například oddělovače, které zabraňovaly vzájemnému spečení glazované keramiky. Tyto tzv. krédle byly nalezeny ve dvou tvarových variantách. Šlo o jednoduché tyčinky nejčastěji trojúhelníkového průřezu a trojcípé hvězdice.
Importovaná fajánsová keramika byla doložena jenom v stopovém množství. Mezi rozpoznatelnými tvary byl zachycen džbánek a holba. Šlo zřejmě o anabaptistické (neboli habánské) výrobky, ale minimálně u jednoho kusu, zejména u keramického hodinového kotouče je možné uvažovat o importu ze západoevropského okruhu. Časově i základním převedením odpovídá nález nizozemské fajáns označované, jako DELFT BLAUW, avšak celkový výtvarný projev nás vede k myšlence, že jde o nepříliš povedenou kopii. Každopádně pokojové (či stolní) keramické hodiny představovaly v prostředí raně novověkého provinčního města jistě zajímavou kuriozitu.
Ze stavební keramiky bylo dochováno jenom několik nevýrazných zlomků cihel. Šlo nejčastěji o destruované fragmenty pravděpodobně lokální produkce.
Celkově je možné hodnotit soubor novověké, neboli postmedievální keramiky z Náměstí ve Valašském Meziříčí, jako zajímavý. Představuje totiž nejenom lokální produkci, která nám umožní přidat další část do vývojového stromu výroby keramiky v regiónu, ale také díky importovaným artefaktům dává možnost nahlédnout do sítě dálkových kontaktů obyvatel města.
