Dílo Jožky Barucha v sobě odráží kulturu, atmosféru a mýty Valašska, autorova rodného kraje. Nese výrazný a jasně rozpoznatelný rukopis, přestože se autorova tvorba rozpíná od kresby, akvarelu, přes řezbářské práce, návrhy na textilní díla až po grafiku. K užité grafice patří také desítky novoročních přání – ty Baruch vytvářel zpravidla technikou dřevorytu, která je pro jeho grafickou tvorbu charakteristická.

Sbírka Muzea regionu Valašsko ve Valašském Meziříčí obsahuje stovku novoročních přání – autorem třetiny této kolekce je právě Jožka Baruch. Krásenský rodák byl absolventem státní odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí a Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Po studiích v Praze zůstal a věnoval se užité grafice, ilustracím a vedl řezbářské kurzy. Nejstarší z novoročních přání ve sbírce je určeno pro rok 1927 – jedná se o dřevoryt tištěný červenou barvou s textem obklopeným rostlinným ornamentem vycházejícím z lidového umění. V podobném duchu jsou i novoroční přání pro rok 1928 a 1935. Novoročenky pro roky 1939–1946 vesměs odrážejí atmosféru doby. Objevuje se na nich holubice, krvácející i planoucí srdce a symboly vážící k obsazené republice. Pro rok 1941 se ve sbírce nacházejí hned čtyři přání – jedno z nich je vzácně dochovaný akvarel, sloužící jako předloha dřevorytu pro některého ze sběratelů.

 
Kromě vlastních přání Baruch vytvářel novoročenky i pro své zákazníky (např. Karla Zejdu) a sběratele bibliofilií – především bezručian. Celá řada novoročních kartiček proto nějakým způsobem reflektuje dílo Petra Bezruče. Kromě jasně identifikovatelných knih či básníkova monogramu k nim patří i ještěr s dýmkou (symbol Bezruče) – najdeme jej například na tiscích pro Břetislava Pračku. Motivy díla Petra Bezruče nesou i Baruchova vlastní přání, především ta z 50. let 20. století. Poslední novoroční přání Jožky Barucha  je 60 let staré – z motivu ratolestmi obtočeného valašského obušku a slunce zářícího za horizontem lesnatého kopce je znát vztah k rodnému kraji.