Mizející mokřady patří dnes k nejohroženějším, ale zároveň nejcennějším částem naší krajiny. Výzkum z Beskyd pod vedením Muzea regionu Valašsko zaměřený na podmáčené louky a prameniště ukazuje, že biotopy, které byly ještě nedávno běžné, dnes přežívají už jen v izolovaných zbytcích. Mnohé zanikly vysoušením, zalesněním nebo výstavbou, další ustupují kvůli změnám hospodaření a zarůstání.
Přesto právě tyto nenápadné lokality patří k biologicky nejhodnotnějším. Výzkum prováděný na čtyřech beskydských mokřadech v letech 2023 až 2025 na čtyřech lokalitách v Beskydech zaznamenal celkem 330 druhů motýlů, z toho 278 nočních a 52 denních, a více než 6 500 pozorovaných jedinců. Mimo běžné druhy nechyběly ani ty vzácné a ohrožené, například modrásek lesní (Cyaniris semiragus), hnědásek jitrocelový (Melitaea athalia) nebo hnědásek dvanáctitečný (Boloria selene), a z nočních motýlů například pabourovec jestřábníkový (Lemonia dumi), hrotnokřídlec Korscheltellus fusconebulosa, lišejníkovec Nudaria mundana, přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctaria) či mokřadní druhy jako Thumatha senex, Deltote uncula nebo Hydria undulata. Objevily se i vzácné druhy vázané na byliny a stromy rostouc na mokřadech, např. olše či vrby a další: Notodonta torva, Odontosia carmelita nebo stužkonoska modrá (Catocala fraxini). Blízkost hor umožnila nálezy vzíácných podhorských druhů: Lampropteryx otregiata (vedená na červeném seznamu v kategorie NT). Dále pak tyto druhy: Perizoma affinitata, Macaria signaria, Polia hepatica a Hyppa rectilinea. Vyskytly se i teplomilné druhy jako jsou Lygephila viciae nebo Hoplodrina respresa.
Druhové složení se přitom mezi jednotlivými roky výrazně lišilo v závislosti na průběhu sezóny, což potvrzuje citlivost těchto ekosystémů a nutnost dlouhodobějších výzkumů. Lišily se i samotné lokality – od silně podmáčených nivních luk s tůněmi po horské louky s bažinkami. Vedle typických mokřadních druhů se místy objevovaly i druhy teplejších stanovišť, což může souviset s proměnou klimatu i okolní krajiny.
Výsledky zároveň ukazují, že mokřady nejsou „divokou přírodou“ bez vlivu člověka. Naopak, řada druhů je závislá na dlouhodobé péči, zejména na tradičním sečení, ořezávání stromů a keřů či extenzivním hospodaření pastvou. Bez něj dochází k zarůstání a postupnému zániku těchto stanovišť.
Mokřady tak dnes nepředstavují jen útočiště pro řadu ohrožených druhů, ale i důležitý stabilizační prvek krajiny, například díky schopnosti zadržovat vodu. Jejich budoucnost závisí na kombinaci aktivní ochrany a citlivého hospodaření – bez něj by tyto nenápadné, ale mimořádně cenné ekosystémy mohly z naší krajiny zmizet ještě rychleji.
Výsledky jsou nyní zpracovávány do podoby odborného článku a v přípravě je i popularizační přednáška, která bude prezentována na webu Muzea regionu Valašsko.
