V posledních letech se na Valašsku objevují pozorování neobvyklých hmyzích návštěvníků jako houby po dešti. Zhruba od roku 1995 můžeme na valašských stráních i sečených trávnících na sídlištích měst potkat zástup stálých hostů hlavně z jižní Moravy – motýly, kudlanku, kobylky či žlutočerně pruhované pavouky.
Nabízí se jednoduché vysvětlení – může za to globální oteplování. Nic však není tak jednoduché. Dokládá to příběh jednoho z nejhezčích motýlích navrátilců – otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).
Otakárek ovocný je podobný běžnému otakárkovi fenyklovému, je však větší a nepyšní se tak jasnými a sytými barvami. Motýli se líhnou už v dubnu, často se pak v houfech shromažďují na lučnatých vrcholcích kopců. Tento zvyk pomáhá v nalezení partnera opačného pohlaví. Samičky se pak znovu rozlétají do krajiny osamoceně klást vajíčka.
Kolektivizované hospodaření zcelilo obrovské plochy zemědělské krajiny, ale již ze své podstaty nedokázalo pečovat o všechny louky, pastviny a sady. Chemizace sadovnictví, zalesnění úhorů a zaorání mezí s ovocnými stromky udělala s otakárkem krátký proces. Huslenký farář pan G. A. Říčan jej ještě z roku 1930 udává na Horním Vsacku jako běžný druh. Pak během několika desetiletí z Valašska naprosto zmizel a ukrýval se nejblíže až v jižních částech Bílých Karpat. Až po roce 1989 se začal opět šířit. První doložené údaje o jeho výskytu přímo ze Vsetína jsou z roku 2005.
Otakárkovi jistě vyhovuje trochu vyšší průměrná teplota. Návrat mu ale hlavně umožnilo omezení užívání pesticidů v sadech a zarůstání osluněných mezí trnkami a dalšími ovocnými stromky. Na nich totiž žijí jeho housenky. Zpočátku svého návratu se otakárek na Valašsku objevoval jen řídce, teď již patří mezi stabilní obyvatele naší krajiny.
