Již více než deset let vítá návštěvníky meziříčského zámku Kinských ve vstupním foyeru malá expozice muzejní kavárničky. Její dominantou je stylový kavárenský příborník, který byl vyroben na zakázku u meziříčské firmy pro pana Antonína Duřpeka, tehdejšího nájemce krásenské nádražní restaurace. Kavárničku zdobí díla valašských výtvarníků, kteří se u pana Duřpeka rádi scházeli na voňavý moučník, pečený s láskou paní Duřpekovou a servírovaný ke kávě podávané v porcelánu s logem „AD.“ Roku 2002 příborník věnovala muzeu dcera pana Duřpeka Květoslava.

Na Antonína Duřpeka (5. 6. 1889 – 3. 3. 1978) dosud vzpomínají pamětníci jako na elegantního pána oděného v elegantním šatu s květinovou korsáží v klopě a neodmyslitelnou hůlkou-špacírkou. Než se z rodného Plumlova přestěhoval na Valašsko, získával pracovní zkušenosti v lázeňských městech po celé Evropě, po sňatku roku 1920 se však usadil v Olomouci a o rok později ve Šternberku, kde také přišlo na svět jediné dítě manželů Duřpekových, dcera Květoslava (sestra Hedvika, narozena 22. 3. 1921). Tamější nádražní restaurace záhy poté, co se jí ujaly šikovné ruce pana Duřpeka, nabyla na proslulosti a ráda se tam scházela především olomoucká smetánka. Ani zde však Dupřekovi dlouho nepobyli; roku 1932 se Antonín stal nájemcem nádražní restaurace v tehdejším Krásně, železniční křižovatce, odkud se vlaky rozjížděly do pěti směrů. Pověst zcestovalého číšníka, který obsluhoval v západoevropských letoviscích nejvybranější společnost spolu s vynikající kuchyní paní Duřpekové z nádražní restaurace učinila brzy oblíbený cíl kroků nejen místních, ale i mnoha cestujících. Na stolech hostům nikdy nechyběly čerstvé květy, čisté ubrusy a denní tisk.

S dobudováním nynějšího budovy meziříčského nádraží, které nahradilo dosavadní staré meziříčské nádraží a nádraží krásenské, však pan Duřpek přišel o koncesi a z nádražní restaurace odešel... Duch jeho nádražní restaurace však žije dál a i vy jste srdečně zváni k posezení v naší muzejní kavárničce u lahodné kávy, kde se zastavil čas ve 30. letech 20. století, v dobách, kdy spokojené návštěvníky i cestující obsluhoval rád sám pan Duřpek.