Suřanka nebo suřánek, devaterník či samolístek – pod všemi těmito lidovými jmény se skrývá jedna jediná rostlina tolije bahenní (Parnassia palustris). V minulosti byla považována za čarovnou rostlinu. Říkalo se: „Té se i čert bojí“. A o tom je následující pověst, kterou zapsal v roce 1892 Matouš Václavek.
„Jednou uchytil jakousi děvčici čert, a když ji v povětří už hodný kus nesl, chtěl si odpočinouti a sedl si s ní na louku. Na té louce rostlo mnoho suřanky, ale čert si toho nevšimnul. Když pak chtěl děvčici dále nésti, nemohl se jí nijak uchopiti. I poznal čert, že tu je po jeho moci a právu do dívčiny a hleděl se s ní z toho místa co nejdříve dostať. Nésti ji však už nemohl, musela tedy kráčeti podle něho. A suřanka byla tam až do kolen vzrostena a taká pěkná, bujná. Tu praví čert k děvčici: „Zdvihni si kasanku, vleče sa ti po suřanku!“ – A tak to trvalo už chvíli, až děvčici to bylo divné, co ten čert o suřance stejně tolik mele a „na tož“ utrhla hrstku suřanky a zastrčila si ji za pás a tak se nevědomky od čerta pomohla, opustil ji. Když má tedy člověk u sebe suřanku, tož nemá a ni čert do něho moci“.
Pravověrný milovník přírody a její ochránce si jistě v tuto chvíli trhá vlasy, když čte: „utrhla hrstku suřanky“. Tolije bahenní totiž patří k silně ohroženým druhům naší květeny. Roste už jen na několika málo podmáčených loukách na Valašsku. O to cennější je Václavkův zápis pověsti, vždyť uvádí: „na té louce rostlo mnoho suřanky“.
Čarovná moc této pozoruhodné byliny měla pomoci i při léčbě tak vážného onemocnění jakým byl „vřed“ či „břed“. Pod tímto označením se skrývala těžká zánětlivá onemocnění. Dnes jsou její léčivé vlastnosti pozapomenuty, dílem i proto, že z přírody vymizela. Nápadná je pouze v době květu od července do září.
