Je to poměrně známý kontrastně černo – žlutě zbarvený ocasatý obojživelník. Dorůstá 15 až 25 cm. Jako jiných druhů obojživelníků se i mloka týká jedna ze zcela nepravdivých pověr, podle níž je prý zplozencem pekla a může odolávat ohni a dokonce jej může uhasit. Výrazné mločí zbarvení má funkci výstražnou – má varovat a případně odradit případného predátora od útoku na něj.
Mlok je obyvatelem lesů, především těch listnatých a smíšených, často bučin a doubrav. Důležitou podmínkou jeho výskytu je částečný zástin lokality a přítomnost studánek a drobných vodních toků, které jsou důležité pro vývoj jeho larev. I proto se vyskytuje v závislosti na výskytu lesa až pod jeho horní hranici – na Valašsku je to asi 1 100 m n. m. Je to živočich s noční aktivitou, za dne opouští své úkryty jen za deště nebo při rozmnožování. Zimní období přežívá zimním spánkem asi od října do března. Zimuje pod pařezy, v norách hlodavců, pod velkými kameny i v trouchnivělých kmenech a pařezech padlých stromů.
Při podráždění, třeba při napadení predátorem vylučuje mlok povrchem celého těla kožní sekret bělavé barvy, který obsahuje několik biologicky účinných látek. Nejúčinnější z nich je salamandrin. Pokud se dostane ústy do těla větších živočichů, vyvolává u nich prudké křeče – v malých dávkách pak způsobuje přechodné zrychlení srdečního tepu a zrychlení dechu.
Mlok se živí živočišnou potravou ve všech fázích svého vývoje. Asi třetinu potravy dospělců tvoří plži, dále jsou to škvoři a larvy much, konzumuje také žížaly, mnohonožky a pavouky. Na jaře se mlok objevuje ihned po roztání sněhu, obvykle koncem března. Mlok je vejcoživorodý, to znamená, že larvy se líhnou z vajec již v těle samice. Larvy klade na jaře, ovšem k páření dochází až od července do října a listopadu již na místech vybraných pro zimování. Charakteristickou vlastností mloka je jeho pomalost. Dožívá se poměrně vysokého věku – uvádí se 25 až 30 let. Patří mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii silně ohrožených druhů.