V průběhu loňského roku byly na území okresu Vsetín nalezeny dvě měděné sekery. Počet předmětů tohoto typu ve sbírkách Muzea regionu Valašsko se tak zdvojnásobil. Tento článek oba nálezy stručně představuje a zasazuje je do období pozdní doby kamenné, označované také jako doba měděná.

Poměrně záhy poté, co dánský archeolog Christian J. Thomsen rozdělil pravěk do tří epoch podle převládajícího materiálu používaného k výrobě nástrojů (doby kamenné, bronzové a železné), začaly se především ve střední Evropě objevovat předměty z mědi. Tyto artefakty se výrazně lišily od nejstarších bronzových výrobků a zároveň svým tvarem navazovaly na kamenné nástroje. Proto byla ze závěru mladší doby kamenné vyčleněna samostatná etapa s poněkud složitým názvem, jak napovídá už úvod tohoto článku. V jihovýchodní polovině Evropy, kde jsou měděné nálezy poměrně časté, se toto období označuje jako doba měděná, případně eneolit nebo chalkolit. Ve většině ostatních oblastí Evropy se naopak častěji používá označení pozdní neolit, tedy pozdní mladší doba kamenná.

První z nově nalezených seker pochází z katastru obce Jasenice (dnes část obce Lešná), kde byla objevena v blízkosti hradiště z mladší doby železné. Jedná se pravděpodobně o sekeru typu Pločnik. Tento typ patří mezi nejstarší známé výrobky z mědi na světě. Srbská lokalita Pločnik, podle níž byl pojmenován, představuje jedno z nejstarších známých center zpracování mědi. Podle některých badatelů může jít dokonce o vůbec nejstarší metalurgické centrum na světě. Stáří jasenické sekery lze odhadnout přibližně na šest až sedm tisíc let a s největší pravděpodobností jde o import přímo z oblasti dnešního centrálního Srbska.

Druhá sekerka byla nalezena v širším okolí pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou v Němeticích (dnes část města Kelč). Jedná se o typ Baranda, který byl stejně jako předchozí typ pojmenován podle další srbské lokality. Na Moravě jde o poměrně vzácný nález, a to navzdory skutečnosti, že je přibližně o dva tisíce let mladší než sekera z Jasenice. Většina analyzovaných nálezů tohoto typu byla navíc vyrobena z východoalpské mědi, tedy ze suroviny pocházející z oblasti, která byla obyvatelům Moravy podstatně dostupnější.

Funkčnost měděných seker byla vzhledem k vlastnostem použitého materiálu omezená. Měď je totiž poměrně měkký kov a v eneolitu navíc představovala vzácnou a cennou surovinu. O běžném praktickém využití těchto předmětů proto nelze příliš uvažovat. Skutečný rozmach kovových nástrojů nastal až s nástupem bronzu, který díky svým vlastnostem umožnil výrobu odolných pracovních nástrojů i zbraní.

K čemu tedy měděné sekery sloužily? Především představovaly symbol prestiže. Lesklý materiál, který se výrazně odlišoval od všeho do té doby známého a často pocházel z velmi vzdálených oblastí, byl zřetelným ukazatelem společenského postavení svého majitele. Zároveň šlo o cenné zboží v rozvíjejícím se dálkovém obchodě. Neméně významnou roli hrály měděné sekery také v duchovním životě tehdejších komunit. Spolu s dalšími měděnými předměty se objevují v tzv. depotech, tedy úmyslně uložených souborech artefaktů, které lze zjednodušeně označit jako poklady. Část těchto depotů jistě představovala obětiny určené nadpřirozeným bytostem. Další doklady rituálního využití měděných nástrojů pocházejí ze Španělska. Na tamních kultovních lokalitách byly nalezeny zvířecí kosti se stopami po opracování měděnými nástroji. Celkový posvátný charakter těchto míst podtrhuje skutečnost, že nejčastěji obětovaným zvířetem byl kůň – v té době takřka mytické stvoření reprezentující sluneční pohyb a plnící úlohu průvodce duší do podsvětí.

Měděná sekera tak nepředstavuje obyčejný pracovní nástroj. Je symbolem technologických inovací, dálkových kontaktů, společenské prestiže i náboženských představ lidí, kteří na našem území žili v době měděné.