Oslavy masopustu, období mezi svátkem Tří králů a Popeleční středou, vrcholí posledními třemi dny počínaje masopustní nedělí. V životě lidí hrál masopust důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Dokončovaly se drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se připravovalo na blížící se jaro a počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, které měly zajistit dobrou úrodu a ochránit domy a hospodářství před zlými silami. Možnost udělat si konkrétnější představu o průběhu masopustních veselic v minulosti nabízejí mimo jiné vzpomínky pamětníků. Řadu z nich v podobě rukopisů či jejich opisů uchovává ve svých fondech pozůstalostí též Muzeum regionu Valašsko. Všechny, které se jednak o masopustu, úžeji ale i o závěrečných ostatcích, fašancích či končinách konkrétně zmiňují, mají jedno společné – pocházejí z období přelomu 19. a 20. století. Pro naše potřeby vybereme ze vzpomínek čtyř autorů: Metoděje Jahna (1865–1942) z Valašského Meziříčí, Jana Rouse (1869–1950) z Bystřičky, Adolfa Suchomela (1884–1975) z Křivého a Leopolda Christa (1906–1985) z Krásna.

Ze zmíněných vzpomínek vystupuje několik zajímavých faktů. Rodáci z na tehdejší dobu velkých valašských měst Krásna a Meziříčí vzpomínají masopust především už jen jako na období všudypřítomných tanečních bálů, tedy zábavu především pro dospělé, které se děti nikterak neúčastnily. O masopustních obchůzkách obvyklých na vesnicích se nezmiňují. Závěr masopustu patřil ve městech také všudypřítomnému tanci i v hospodách nižších cenových kategorií. V meziříčském kostele se o ostatcích vystavovala Nejsvětější svátost v monstranci a o Popeleční středě si rády do kostela přivstaly i děti, aby se mohly ve škole pochlubit znamením z popela na čele.

Zcela jinak se zapsaly po paměti vzpomínky na masopust Janu Rousovi z pasekářské obce Bystřičky. Zde se až do 90. let 19. století udrželo končinové „chodění s medvědem“, ne nepodobné hodovému „vodění barana“. Za medvěda býval přestrojený statný muž, obtočený slámou a přizdobený mašlemi všelijakých barev. Medvěda vedla na provaze maska medvědáře.
 

Na pomezí obou typů zábav stojí vzpomínky z Křivého, kdysi samostatné obce v bezprostřední blízkosti Valašského Meziříčí, kde byl vliv městského prostředí vždy silnější než ve vzdálenějších obcích. Zámožnější rodiny zde i několikrát za masopust, všechny bez rozdílu pak ale vždy na končiny, smažily koblihy, děti však nejvíce radosti měly z třídenního školního volna, jímž se masopust zakončoval. Odrostlejší mládež a hospodáři se s masopustem loučili jinak – ti jej slavili často celé tři dny v hospodě a na popelec do kostela si šli často přímo od výčepu. Slavilo se u vesnické muziky a teprve později, kdy se Křivé snažilo vyrovnat městu, tancovačku u vesnické muziky nahradily plesy nebo bály. První bál počátkem 90. let 19. století vystrojila v Křivém rodina řídícího učitele. Sál hostince Na Drážkách se vyzdobil květy růží, které učitelova rodina po večerech motala z barevného papíru a které se užily k výzdobě sálu přivázané na věnce z chvojí. Později se stal ples běžnou každoroční záležitostí, ale navždy už zůstal mezníkem mezi dny rozmařilosti a následující postní askeze zahájené Popeleční středou, která po masopustním reji plném života připomínala jeho konec – smrt.