Od pradávna bylo vejce symbolem plodnosti, narození, života, také proto má své nezastupitelné místo o Velikonocích – svátcích obnovy života spojených s příchodem jara.
Zdobeným vejcím se na Valašsku říkalo malovaná vajíčka (vajca), termín kraslice se užíval spíše v Čechách.
Pravděpodobně nejstarší, dnes již zaniklou technikou zdobení vajíček bylo na Valašsku lep tání kyselinou mravenčí. Volný vzor vznikal tak, že se obarvená vajíčka vkládala do mraveniště.
Pro náš region jsou nejtypičtější tyto techniky zdobení: batikování – vykrývání vzoru včelím voskem (Vsetínsko, jižní Valašsko) a vyškrabování (Valašskomeziříčsko a Rožnovsko).
Barevnost vajíček byla původně dána dostupností přírodních barviv – mezi nejstarší patří červená, zelená, žlutá a hnědá či černá. Na červeno se barvilo ve vývaru ze slupek z červené cibule s přidáním octa, na žluto šafránem a na zeleno v odvaru z jeteliny a dalších zelených rostlin. Tmavohnědou nebo černou barvu získávali tak, že se do silně rezavého železného hrnce nalila zelnice a vložil kus rezavého železa, na černo se také barvilo vařením v roztoku sazí s rezavými hřebíky.
Vajíčka byla obvykle zdobena rostlinnými, živočišnými a geometrickými motivy, nechyběly však ani nápisy. Ty bývaly nejčastěji milostné – většinou vyjadřovaly utajené city či milostné vztahy: „Že ťa ráda mám, vajíčko ti dám“ (Lužná) nebo „Toto vajíčko tobě dám, protože ťa ze všech chlapců nájvjec ráda mám“. Jindy zase reagovaly na různé neřesti, především alkoholismus: „Nepij, synku, gořalenku, ztratíš gatě, košulenku“ (Rožnov). Jiné zase vystihovaly (dosti rázovitým valašským způsobem) hluboké životní pravdy: „Bavme sa o řiti, nebudem zavřítí“ či „Gdo nic nechová, tom nic nezdechne“.