23. 7. 1926 – 6. 6. 2015
Dnes si představíme jednu z nejvýraznějších osobností narozených na Valašsku, a to Ludvíka Vaculíka, jehož můžeme bez váhání zařadit k našim nejvýznamnějším poválečným spisovatelům. Na svět přišel roku 1926 v rodině tesaře, která žila v nejižnější části Valašska, Brumově. Během protektorátu absolvoval kurz u firmy Baťa, u níž poté pracoval. Rok po válce odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde vystudoval Vysokou školu politickou a sociální.
Do roku 1953, kdy získal místo redaktora v Rudém právu, vystřídal několik profesí. V šedesátých letech se stal součástí redakce Literárních novin, kde se zabýval společensko-politickou publicistikou. Roku 1968 sepsal manifest Dva tisíce slov, jeden z nejvýznamnějších dokumentů Pražského Jara, v němž zformuloval základní požadavky na obnovu demokratické společnosti. Už rok předtím byl vyloučen z KSČ, protože na sjezdu československých spisovatelů prohlásil: „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“.
Po potlačení Pražského jara se pro režim stává nepohodlným až nebezpečným. Přichází o zaměstnání a dostane se mu oficiálního zákazu publikovat. Proto zakládá samizdatovou edici Petlice, v niž do konce totality vydal na čtyři sta titulů. Stal se také jedním z prvních signatářů Charty 77. Díky těmto aktivitám byl neustále sledován a perzekuován StB. Po roce 1989 pokračuje jako nesmlouvavý glosátor své doby v literární činnosti.
Ludvík Vaculík je autorem spousty fejetonů, článků a románů. Jeho nejvýznamnějšími romány jsou Sekyra a Morčatu, kterým se dostalo i mezinárodního ohlasu. Počátkem osmdesátých let vyšel v samizdatu Český snář, autobiografická próza zaznamenávající život za normalizace.
