Pasekáři na Valašsku se v minulých staletích jen zřídka svěřovali do péče lékařů. Roli v tom sehrávala jak samotná odlehlost horských usedlostí od městských center, tak i finanční nedostupnost (za služby lékaře se platilo). V neposlední řadě byli Valaši zvyklí vždy spoléhat spíše sami na sebe a k cizím lidem, lékaře nevyjímaje, chovali značnou nedůvěru. Nemoci či úrazy se jim ale pochopitelně také nevyhýbaly – v takovém případě se uchýlili k léčení pomocí prostředků, které byly v domácnosti běžně po ruce.
Kromě všudypřítomné kořalky to byly především léčivé rostliny. Každá hospodyňka věděla, co, kdy a kde v bezprostředním okolí její chalupy roste; některé divoce rostoucí zeliny si rovnou přesazovaly i do zahrádek, aby byly v případě potřeby vždy po ruce ať už čerstvé, nebo sušené. Jejich lidové názvy a využití zachytil ve svých rukopisech např. vsetínský rodák Jan Bubela (sbírka Muzea regionu Valašsko ve Valašském Meziříčí, podsbírka 25 – Jiná – Staré tisky a rukopisy, i. č. P25). Pozůstalost další významné osobnosti Valašska, evangelického kněze Gustava Adolfa Říčana (1867–1939), dává především v pracích z přelomu 20. a 30. let 20. století nahlédnout do lidového léčitelství a moudrosti našich předků (sbírka Muzea regionu Valašsko, podsbírka 25 – Jiná – Staré tisky a rukopisy, i. č. P23). Archiv Musejní společnosti (sbírka Muzea regionu Valašsko, podsbírka 25 – Jiná – Staré tisky a rukopisy, i. č. 107) pak v rukopisech přibližuje dílo dalšího z valašských botaniků, Františka Gogely. Sbírka starých tisků nabízí kromě pozůstalostí známých autorů i poznámky k lidovému léčení veskrze anonymní, vepisované do stránek kalendářů, na přídeští náboženských tisků či vázané neuměle do podoby prostých sešitků. Jejich řádky pak nabízejí rozličná moudra o léčení lidí i zvířat s recepty, které si venkované předávali z generace na generaci spolu s vírou v jejich sílu a schopnost pomoci. S méně závažnými obtížemi si poradila sama hospodyně, pokud bylinky a běžně dostupné léčivé prostředky selhaly, obrátily se o pomoc ke zkušenějším – porodním babkám, kořenářkám, naprávjačům. Ti už, jak dochované spisky naznačují, sahali mnohdy k nejrůznějším tajemným úkonům, u jejichž účinnosti hrály roli nejrůznější faktory, počasí nevyjímaje.
Teprve až všechny tyto metody selhaly, byl k nemocnému povolán skutečný lékař, který však už měl často co dočinění s velmi pokročilým stádiem nemoci a prognóza léčby byla velmi nejistá. Každý takový „neúspěch“ však o to víc utvrzoval Valachy ve víře v léčivou moc zelin.
