29. 1. 1919 – 24. 2. 1994
Dnes si v seriálu o osobnostech z Valašska připomeneme rodáka z Valašských klobouk, který je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů a žurnalistů druhé poloviny 20. století. Ladislav Mňačko se narodil na Valašsku, ale své dětství prožil v Martině, kde se vyučil drogistou. Po rozbití Československa roku 1938 se neúspěšně pokusil uprchnout nejdříve do Sovětského svazu a poté na západ. Při útěku jej Němci chytili a uvěznili v koncentračním táboře, později byl nasazen na nucené práce. Z nich se mu podařilo utéct a díky tomu se mohl aktivně zapojit do partyzánského odboje na Moravě.
Po válce se stal Mňačko členem KSČ, na počátku 50. let byl ještě komunistickému režimu bezvýhradně oddán a stal se jedním nejprominentnějších novinářů. Postupem doby u něj došlo k vystřízlivění a uvědomujíc si zločinnou podstatu komunismu, stal se nekompromisním odpůrcem režimu. Po roce 1968 odešel do emigrace v Rakousku. Vrátit se mohl až po sametové revoluci. Poté rozhodně ale marně vystupoval proti rozdělení Československa. Po rozpadu společného státu zvolil za své bydliště Prahu.
Mimo novinových reportáží a esejí se Ladislav Mňačko proslavil svoji románovou tvorbou. Jeho prvotina Smrt si říká Engelchen (1959), která popisuje osud pasekářské osady Ploština, se opírá o autorovy zkušenosti z války a dočkala se zfilmování i překladu do řady světových jazyků. Další romány jsou namířeny proti komunistickému režimu. Jak chutná moc (1968) je podobenství o hypnotizující moci totalitního režimu, Soudruh Prášil (1972) popisuje satirickou formou poválečné dějiny KSČ. Jeho Opožděné reportáže (1963) reflektující politické procesy v 50. letech bývají pro svůj význam srovnávány s dílem Alexandra Solženicyna. Pro svůj zápal a nasazení pro novinařinu si Mňačko vysloužil přezdívky „zuřivý reportér“ nebo „slovenský Kisch.“
