Boje a války představovaly poměrně běžnou součást života středověkého člověka a byly i častými příčinami jeho předčasné smrti. Ve srovnání s jinými lidskými aktivitami zanechávajícími v krajině „archeologicky čitelné“ pozůstatky, ať už jde o výrobní nebo zemědělské aktivity, ozbrojené střety a konflikty bývají pro archeology téměř „neviditelné“. Místa, kde k těmto událostem došlo, můžeme identifikovat pouze na základě nálezů militárií, naznačujících dávný boj nebo obléhání. Daleko nejčastějšími nálezy tohoto typu jsou hroty šípů z luků a samostřílů, vyskytující se kolem některých hradů ve velkém množství. Klasický luk je prastará zbraň, která člověka provází od nejstarších dob prakticky po dnes. Kuše, fungující na principu zdokonaleného luku, je vynález mnohem mladší a setkáváme se s ním až ve středověku. Zejména křížové výpravy přispěly značně k rozšíření a věhlasu této zbraně. Mohutné krátké lučiště umožňovalo střílet mnohem dále a s větší průrazností, než tomu bylo u luku. Výhodou bylo i snazší zacílení a jednodušší výcvik. Na druhou stranu zkušený lučištník byl schopen střílet z luku rychleji, protože napínání samostřílu zabere více času než prosté napnutí luku. Před dobře mířenou střelou z kuše si však ani šlechtic v brnění nemohl být jistý svým životem. Jak strašlivou zbraní samostříl byl, dokládá nejlépe opatření papeže Inocence II. Na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 výslovně zakázal užívání samostřílu ve válkách mezi křesťanskými stranami. Tato klatba uvržená na nejnebezpečnější zbraň středověku však nebyla dodržována a kuše byla používána až do počátku objevení střelného prachu. V archeologickém materiálu není vždy jednoduché rozlišit hrot používaný při střelbě z kuše nebo z luku. Obecně se předpokládá, že lehčí a delší hroty sloužily při střelbě z luku a masivnější kratší šipky představují střely samostřílové. O tom, že ani na Valašsku nepanoval klid zbraní, svědčí nálezy samostřílových hrotů z blízkosti pulčínského hradu uchovávaných v Muzeu regionu Valašsko.