Kuchyním našich babiček a prababiček v minulém století dominovala kredenc. Tento masívní kus nábytku je popisován ve výkladových slovnících jako skříň na jídelní náčiní, na talíře a sklenice. Původ záhadného slova „kredenc“ najdeme v latinském jazyce. Na kredenci se v dávné minulosti servírovalo jídlo, popř. ochutnávaly nápoje před očima hostů, aby věřili, že je hostitel nechce otrávit. „Credo“ znamená věřím a od tohoto latinského výrazu je odvozeno slovo kredenc.
Kredenc mívala většinou prosklená horní dvířka, za nimiž se hospodyňka chlubila svátečními hrníčky, skleničkami, porcelánovými soupravami… Dolní část kredence sloužila k ukládání hrnců, mís a dalšího nádobí potřebného k vaření. Otevírací zásuvky uprostřed ukrývaly talíře, dózy na cukr, mouku, sůl, apod. A pak zde byla ještě šuplata na příbory, nože, vařečky a bůhví co ještě. Často mívala kredenc ještě jednu boční skříňku, kde se většinou ukrývaly ubrusy, utěrky, prostírky anebo třeba noviny. Snem každé hospodyňky pak byla tzv. „americká kredenc“, která, jak uváděla reklama: „obsáhne všechno kuchyňské náčiní, kávové, jídelní a nápojové soubory, jakož i úplnou zásobárnu všech potravin… Všechno je na svém místě a stále po ruce!“ Ano, tato reklama přesně vystihla hlavní funkci kredence – ušetřit prostor a čas hospodyňky.
Jak šel čas, docházelo k barevným proměnám tohoto kusu nábytku. Zatímco na počátku 20. století dominovala bílá barva, v průběhu dalších let se objevovaly na částech kredencí též jiné barevné odstíny. Vždy se však jednalo o světlé barvy, které dodávaly kuchyním pocit čistoty a prostornosti.