Současná výstava v městské Galerii Stará radnice ve Vsetíně (3. – 28. 9. 2025) je výjimečným spojením tvorby dvou osobitých tvůrců, které i přes generační rozdíl pojí přátelství, respekt, obdiv k tvorbě a jinakosti toho druhého. Pravoslav Dorda (* 1945) si na Janě Baletkové (* 1983) váží její vnitřní síly, je pro něj přes svou křehkost velkou „bojovnicí dobra a lásky“. Obdivuje její tvůrčí svobodu, odvážnou barevnost a intuitivní projev. Jana si na Pavlovi cení jeho skromnosti a značných zkušeností, které s otevřeným srdcem sdílí a může tak pomoci a inspirovat druhé. Pravoslav Dorda má totiž vynalézavého ducha, experimentuje s technikami, postupy i materiály.
Oba vystavující umělce pojí i výtvarné – malířské a kreslířské médium, kterým je pastel, jehož základem je práškový pigment. V jejich podání pastel připomíná chvějivou krásu jemného pelu na motýlích křídlech, na nichž mikroskopické šupinky tvořené pigmenty a nanostrukturami odrážejí světlo různými způsoby a vytvářejí tak rozmanité strukturní zbarvení. Obzvláště působivých optických efektů dosahuje u svých obrazů malovaných pastely v tužce Pravoslav Dorda, a to pomocí zrnitého povrchu papírového podklady, ať již vlastní výroby či za použití nevýtvarného materiálu – brusného papíru. Jana rovněž nanáší pastel na (pro něj) netradiční povrh, kterým je plátno. (A právě s technickým problémem fixace pastelu na textilii s plátnovou vazbou pomáhá Janě svými znalostmi P. Dorda.)
Tato výstava se koná u příležitosti osmdesátin Pravoslava Dordy, ostravského rodáka, žijícího od roku 1971 na Dolní Bečvě. Výstava je pojata jako retrospektivní přehlídka autorova kreslířského, grafického a malířského díla a k vidění jsou ukázky kreseb figur a krajiny z počátku 70. let, monochromatické i vícebarevné suché jehly a kresebné kompozice z přelomu 80. a 90. let a zejména Dordovy obrazy z posledních deseti let, včetně obrazů z letošního roku.
Vystavující výtvarník je známý především jako keramik, který proslul coby tvůrce originálních bonsajových misek, které od roku 1990 zhotovoval vlastní specifickou technikou. Pravoslav Dorda se ovšem nejprve vyučil aranžérem a mezi lety 1962–1966 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor malba a dekorace. Po škole se chtěl vyučit hrnčířem, ale po základní vojenské službě získal zaměstnání v propagaci a po přestěhování na Valašsko působil v rožnovské Loaně. Krátce vedl praktické malířské dílny na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, ale kvůli zhoršujícímu se sluchu pedagogickou činnost ukončil. Kolem poloviny 70. let nastává v jeho profesním životě období, které nazývá „hliněným trápením“ (první keramické zvonečky vytvořil už roku 1974, kdy ještě pracoval v Loaně). Započal s výrobou užitkové keramiky a staré řemeslo svými inovacemi a nápaditostí doslova povýšil na umění. V nejplodnějších letech pak zpracoval až 2,5 tuny keramického jílu ročně. Tuto etapu definitivně uzavřel v roce 2015, kdy se navrátil ke svému původnímu výtvarnému zaměření. Za přechod mezi keramickou a malířskou činností lze považovat Dordovu tvorbu smaltů (v roce 2013 se zúčastnil 14. mezinárodního sympozia ve Frýdlantě nad Ostravicí). Jako úctyhodný sedmdesátník pak začal kreslit-malovat pastelkami. Vedle krajin a figurálních výjevů zobrazuje i abstraktní či imaginativní kompozice. Rozmanitost stylů a pojetí plně odpovídá autorově potřebě dát naprostou svobodu své tvůrčí fantazii a tvořit intuitivně. Sám o sobě hovoří jako o pouhém vykonavateli podnětů, které mu ponouká vlastní podvědomí. V Dordově díle se setkáme se snovou až pohádkovou atmosférou výjevů, s poetičností, ale i s tvůrčí hravostí a smyslem pro humor. Hluboké ticho či lyrický podtón tu doslova střídá zvukomalebná symfonie, jež je vlastní kompozicím, v nichž organicky bují pestrobarevné tvary. Jsou to obrazy překypující množstvím motivů a struktur – přírodních, dekorativních i abstraktních. Právě tyto Dordovy velmi dynamické a vitální obrazy jako by žily svým vlastním životem. Ponoukají k dobrodružnému objevování překvapujících maličkostí a v záplavě detailů se toho spoustu odehrává… Při pohledu na tato díla si vybavuji slova Jany Baletkové: „Život může být tak barevný, jak jen si ho dokážeme připustit.“
Na společné výstavě MgA. Jana Baletková přijala roli vystavujícího hosta. Výtvarnice je vsetínskou rodačkou, která se svým manželem, spisovatelem Petrem Měrkou a synem Šimonem žije ve Valašské Polance. Studia na Fakultě umění Ostravské univerzity završila v roce 2018 úspěšnou diplomovou prací na téma Výtvarné inspirace liškou Bystrouškou. Jana kreslí, maluje pastelem, fotografuje a věnovala se i kombinovaným technikám, sítotisku, land artu, instalaci a příležitostně též ilustraci. Tvoří v tematických, myšlenkově i formálně kompaktních cyklech, z nichž na současné výstavě představuje obrazy z roku 2017, a to z intimních cyklů „Hlubina“ a „Ženství“. Současnou tvorbu prezentuje výběr ze souboru portrétů vytvořených v letošním roce, mezi nimiž nalezneme i něhyplné podobizny Janina synka. Autorka čerpá ze skic, zaznamenaných do deníku, přičemž zachycuje také osoby z prostředí kaváren, zastávek, čekáren… Na obrazech je fascinující Janino umění náznaku. Z neurčitého pozadí, z neuchopitelného fluida prostředí, jež portrétované obklopuje, lehce vystupuje náčrt křehkých bytostí. Tušíme jejich tvary, rysy i vyzařovanou energii. Nevědomky se podvolujeme a sdílíme Janin přístup k životu, tvorbě, založený na vcítění, hluboké empatii, jež je cestou k pochopení, poznání.
Do instalace obrazů Jana tentokrát vnesla i rozverný prvek v podobě opiček, které technikou plstění suchou jehlou začala vytvářet v době, kdy očekávala narození syna. Jemu také věnovala knížku „Ty v bříšku“, kterou momentálně připravuje k vydání a pro jejíž realizaci hledá potřebnou finanční pomoc. Je to dojemná kniha matky, která se vyznává z lásky k dítěti, jež nosí pod srdcem: „Cítím v sobě Vesmír. Vlastně tebe. Tvoji duši.“
Společnou výstavu nazvali vystavující výtvarníci „Krajinou srdce, krajinou domova“. Názvem, který může být láskyplným vyznáním místu jejich života a působení – Valašsku a zároveň může odkazovat na skutečnost, že pravým domovem umělce je jeho vnitřní, duševní a duchovní svět, emotivní krajina srdce i fantazijní krajina jeho imaginace. Nicméně, není to buď-anebo, neboť v tvorbě výtvarníků se prolíná krajina vnitřní i vnější, ve vzájemné interakci. (Čerpáno z úvodního slova k výstavě.)
