Botanická sbírka Muzea regionu Valašsko uchovává tisíce herbářových položek, jenž podrobně dokumentují život předků a přírodu našeho regionu. Mezi uloženými exempláři nechybějí ani vzácné druhy, například koukol polní. Zatímco v minulosti patřil k běžným průvodcům obilných polí, dnes je řazen mezi kriticky ohrožené druhy. Jeho příběh výmluvně odráží proměny zemědělství i celé krajiny našeho regionu – od tradičního hospodaření až po moderní intenzivní produkci.
Původním domovem koukolu polního je pravděpodobně jihovýchodní Evropa a oblast Přední Asie. Jedná se o typický segetální druh, tj. druh vázaný na obilná pole (zejména žitná a ovesná), zřídka rostoucí i ve lnu. Spolu s rozvojem zemědělství se tak jako archeofyt šířil s obilím do dalších částí světa, až dosáhl kosmopolitního rozšíření. V minulosti tvořil běžnou součást polních kultur a dlouho tak byl vnímán jako plevel.
Jakmile se na polích objevily jeho první růžové kvítky, říkávalo se na Valašsku: „Koukol – za tři neděle chleba ukroj!”[1] Josef Rosický ve svém díle z roku 1888[2] uvádí: „S chrpou o půdu polní a též o přízeň dětí, věnečky pletoucích, dělí se koukol polní. Krásně purpurové koruny…mile odrážejí se od zeleného obilí a jsou skutečně „agrostémma”, tj. „věneček polí”. Rolník arci na podobné polní věnečky pohlíží mrzutě, neboť semena koukolu špatně z obilí se čistí a mouce namodralé barvy dodávají. Také na zdraví působí škodlivě...Pověst koukolu nebyla nikdy valnou. Dosvědčuje to již Písmo svaté pravíc: „Přišel nepřítel člověk a nasel koukol mezi pšenici!” Latinské jméno koukolu polního (Agrostemma githago) odkazuje na řecký původ slov agros značící pole a stemma – věnec či ozdobu. Doslova tedy znamená „polní věnec“ či „ozdoba pole“, což odkazuje na jeho nápadné nachové květy zdobící lány.
Koukol polní představuje typický příklad polního plevele, který byl v minulosti velmi rozšířený, avšak s nástupem moderních agrotechnických metod prakticky vymizel. Dříve rostl nejspíše na celém území České republiky, všude tam, kde se pěstovaly obilniny. Díky své jedovatosti – zejména semen, která se někdy míchala se sklizeným zrním – byl sice často vytrháván, přesto to jeho početní stavy výrazně nesnižovalo. Intenzivní ústup koukolu byl způsoben až modernizací zemědělství – používáním herbicidů, zavedením účinného čištění osiva a nových agrotechnických postupů, například dokonalou podmítkou s odstraněním plevelů. Od 30. let 20. století se jeho populace systematicky zmenšovala, ještě v roce 1950 byl uváděn jako hojný, dnes však v České republice téměř vymizel. Proto byl zařazen do Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR jako druh kriticky ohrožený (C1).
Jedovaté jsou především jeho plody a škrobnatá, olejnatá semena obsahující řadu toxických látek – například prudký, již v malé dávce účinkující githagin: dráždí kůži a sliznice, způsobuje rozsáhlé vředy, zvracení, průjem, poškození jater až srdeční kolaps. Dříve bývaly otravy hořkou moukou znečištěnou pomletými koukolovými semeny dosti časté. Smrtelné otravy se údajně vyskytly nejen po konzumaci chleba, ale i po vypití obilné kávy ze špatně vyčištěného praženého žita. Zvířata se však koukolu přirozeně vyhýbají.
V minulosti však našel koukol využití v domácí medicíně – jako prostředek proti střevním a kožním parazitům, zácpě, vyrážkám či svrabu. Obklady z rozdrcených semen se přikládaly na špatně hojící se rány. Dnes je od užívání této vysoce nebezpečné rostliny zcela upuštěno.
V současnosti se u nás koukol polní vyskytuje jen na několika málo místech. V posledních letech se vzácně objevuje v okolí Vsetína, Valašského Meziříčí a Rožnova pod Radhoštěm. Mimo obilná pole přežívá na druhotných stanovištích, kde bývá součástí výsevných směsí pro rekultivaci luk. Současně se praktikuje záchranná kultivace v botanických zahradách a skanzenech – například ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde je udržován v rámci vzorkovny tradičních plodin. Ač se koukol se ze semen vypěstuje snadno, na pole se však z pochopitelných důvodů znovu nevysazuje.
Muzeum regionu Valašsko uchovává exikát koukolu polního, který dne 11. července 1907 nasbíral v botanik Tereba v obilném poli ve Valašském Meziříčí, při pravém břehu Horní Bečvy (dnes zvané Rožnovská). S bezmála 120 lety patří tato herbářová položka k nejstarším, které muzeum vlastní. Přesto si rostlina do dnešních dnů uchovala svou krásnou strukturu i výraznou barvu.
Literatura a zdroje:
JAHN, Metoděj. 1941: Jarní píseň: chlapecké vzpomínky. V Praze: Miroslav Stejskal, 190 s., str. 29.
NOVÁK, Jan. 1984: Naše jedovaté rostliny. Praha, Albatros, 213 s., str. 85.
PRŮŠA, David. 2005: Chráněné rostliny České a Slovenské republiky. Brno, Computer Press, 328 s., str. 18.
ROSICKÝ, Josef, SCHERMAULOVÁ, Jenny. 1888: Květiny letní se zvláštním zřetelem ku květeně domácí. Tiskem A. Haase, 319 s., str. 85–86.
