Dle lidové tradice o Velikonocích mlčí zvony, jelikož odlétají na Zelený čtvrtek do Říma, avšak v roce 1942 zvony z meziříčských kostelních věží opravdu zmizely.
Obyvatelé Valašského Meziříčí zažili o Velikonocích roku 1942 chvíle, které významně přispěly k už tak těžké a napjaté situaci ve válkou sužovaném Protektorátu Čechy a Morava.
Dle říšského zákona z roku 1940 musely být v následujících čtyřech letech shromážděné neželezné kovy pro vojenské účely, což se vztahovalo i na zvony. Zvony z kostelů a dalších budov měly být proto sundány a posléze odevzdány pro válečné účely.
V Protektorátu Čechy a Morava vyšlo 26. listopadu 1941 vládní nařízení o odevzdání všech zvonů z bronzu, přičemž nezáleželo na tom, zda to byly zvony z kostelů, klášterů, či škol a jiných budov.
V rámci sběru probíhala evidence zvonů a jejich soupis do čtyř kategorií dle stáří zvonu a jeho umělecké hodnoty. V každé náboženské obci měl být ponechaný jeden zvon, který byl nadále využíván k vyzvánění. Většinou se jednalo o ten nejmenší, popřípadě o zvon kategorie D, do které patřily zvony vysoké umělecké hodnoty.
O Velikonočním pondělí 6. dubna, a následně 7. dubna 1942, musely být z věže kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Valašském Meziříčí spuštěné zvony, čemu přihlížely desítky obyvatel města. Demontovat zvony nebyl snadný úkol vzhledem k jejich velikosti a váze, což se zejména týkalo největšího zvonu vážícího přes dvě tuny, Svatého Václava.
Odevzdány byly i další meziříčské zvony, stejně tak i z kostelů z okolních obcí. Zvony z celého území Valašska byly soustřeďěny v areálu Křižanovy pily ve Valašském Meziříčí. Sesbírané zvony z celého Protektorátu pak měly putovat do Prahy a následně dopraveny do Německé říše, kde měly být roztaveny a použity na výrobu zbraní či střeliva.
Rekvizice zvonů a jejich následné roztavení a využití pro potřeby říšského zbrojařského průmyslu znamenalo velkou uměleckou ztrátu. I když se malé procento rekvírovaných zvonů podařilo zachránit, snahy o jejich navrácení na původní místo trvají dodnes.
