Hraniční hory, na Moravě hlavně Jeseníky, se svým okolím vynikají mezi našimi pohořími výskytem okáčů rodu Erebia, čokoládově hnědých motýlků s rudohnědou kresbou. Čtenářům nejznámější budou vysokohorské rarity okáč horský (E. epiphron) a o. menší (E. sudetica). Na zachovalých loukách v podhůří se můžeme setkat s o. rosičkovým (E. medusa). Za pozornost však stojí i dva rozměrnější druhy, které jsou typické pro světliny a otevřená místa v horských lesích. Okáč černohnědý (E. ligea), který žije i v Beskydech, je z nich rozšířenější. Naopak okáč rudopásný (E. euryale) u nás obývá jen tři oblasti nejvyšších pohoří: populace šumavsko-novohradská, krkonošsko-jizerská, a jesenická, chybí v Beskydech a Bílých Karpatech.
Dlouhodobý výzkum entomologů včetně pracovníka Muzea regionu Valašsko přinesl vedlejší zajímavý výsledek. Zatímco v centrální oblasti Hrubého Jeseníku je v širším okolí Pradědu pravidelně zaznamenáván ve vysokých počtech, výskyt v navazujících pohořích byl v posledních letech tak trochu opředen tajemstvím a z Králického Sněžníku či Rychlebských hor se objevovalo podezřele málo údajů. Konkrétně roku 2020 nebyl při podrobném výzkumu tamní Národní přírodní rezervace na celém Králickém Sněžníku zaznamenán jediný exemplář. Při opakovaných návštěvách výzkumníky v roce 2016 byl motýl zaznamenán jen v několika jedincích, v roce 2018 pak už vůbec. Častý byl naopak v roce 2015. Obávali jsme se, že zde hrozí okáči vyhynutí, protože ústup horských organismů z níže položených míst směrem do vyšších výšek je jedním z očekávaných rizik oteplujícího se klimatu. Záhadu rozluštil až kolega Josef Kašák, který v NPR Králický Sněžník v létě 2021 při výzkumu brouků – na stejných místech navštěvovaných námi r. 2020 – napočítal při třech návštěvách celkem 70 kusů okáče rudopásného.
Pokusíme se objasnit výše uvedené výsledky výzkumu. Jednou z adaptací vysokohorských motýlů na chladné klima je dvouletý vývoj larev. Ten navíc bývá synchronizován napříč celými pohořími, což zajišťuje, že se dospělci motýla v pravý čas potkají s jedinci opačného pohlaví. Právě u okáče rudopásného byl dvouletý vývoj prokázán z Šumavy, kde bylo v sudých letech 2010 a 2012 podél fixních transektů dlouhých 14 km napočítáno 16 462 a 25 027 jedinců, zatímco v lichých letech 2009, 2011 a 2013 jen 13, 93 a 59 motýlů – šlo tedy o rozdíl tří řádů.
Dvouletý vývoj se synchronním líhnutím jedinců v lichých a nikoli sudých letech vysvětluje absenci okáče rudopásného na Králickém Sněžníku v letech 2018 a 2020. Podporují to i starší záznamy. Motýl byl dle dostupných údajů v pohoří zaznamenán v letech 1947, 1997, 2005 a 2007, vždy jako velmi početný. Údaje ze sudých let v databázi neexistují. Naprosto identická situace se týká i Rychlebských hor. Ani zde nebyl motýl zaznamenán při inventarizačních průzkumech roku 2020, faunistické údaje z nejvyšších částí pohoří pocházejí vždy z lichých let (2007, 2011, 2013 a 2015). Konečně i na Suchém vrchu, který jako jihovýchodní výspa Orlických hor patří již ke středním Sudetům a představuje jedinou lokalitu o. rudopásného mezi Králickým Sněžníkem a Krkonošemi, byl o. rudopásný zaznamenán v letech 2007, 2011, 2013 a 2015, ale ani jednou v sudém roce.
Samozřejmě netušíme, proč dvouleté cykly o. rudopásného vrcholí na Šumavě v sudých a v severních pohraničních horách v lichých letech. Umíme ale nabídnout vysvětlení, proč je motýl z nejvyšších partiích Jeseníků a Krkonoš hlášen každoročně, kdežto z přilehlých nižších pohoří (týká se i Jizerských hor ve vztahu ke Krkonoším) jen ob rok. Bude to způsobeno funkcí celkové velikosti populací, které v okrajových pohořích nejsou tak početné. Jestliže se v „nesprávných“ letech objeví jen zlomek z celkové početnosti motýla v daném pohoří, může to v centrálních Jeseníkách (či Krkonoších) pořád představovat velmi solidní počty, které neuniknou četným návštěvníkům. V okrajových pohořích, kde je celková početnost motýla mnohem nižší, se v takových letech objeví jednotky kusů, pokud vůbec. To v kombinaci s menší návštěvností takových míst může vést k mylnému dojmu, že motýl v tom či onom pohoří chybí.
Plynou z toho dvě prostá ponaučení, jednak nečinit přílišné závěry o změnách fauny z krátkodobých pozorování, a jednak důsledně zaznamenávat i pozorování zdánlivě nezajímavá, protože dlouhodobou syntézou pozorování můžeme dospět k nečekaným zjištěním. A hlavně, vyrážet do hor na motýly v těch správných letech.
