Práce muzejního kurátora je mnohdy prací téměř detektivní, zejména v případech, kdy se pídí po informacích ke sbírkovým předmětům. A když je úspěšný, odhalí nejen údaje o provenienci, dataci, autorství a jiných údajích, ale odkryje i zajímavé příběhy, které původně neznámým historickým artefaktům uloženým v depozitáři takzvaně vrátí duši.

Jedním z těchto souborů sbírkových předmětů byly i sklenice zhotovené ve sklárně v Karolince, které byly zdobeny specifickými technikami hutního tvarování, pro něž se vžil název „tylčroviny“. Název je odvozený od příjmení původce těchto technik a držitele tří patentů, kterým byl pan Emanuel Tylčer. Ale kdo to vlastně byl?

Díky vstříctnosti pozůstalých, snaše a vnukovi E. Tylčera, se tak postupně začal odkrývat poutavý životní příběh člověka, který byl nesmírně vynalézavý a ve svém oboru geniální. Emanuel Tylčer zasvětil svůj život a práci sklárně v Karolince (původně v Novém Hrozenkově). V roce 1920 začal coby patnáctiletý pracovat jako pomocník na huti, kterou roku 1861 založila a vlastnila jedna z nejvýznamnějších sklářských společností S. Reich a spol. Záhy odešel studovat na sklářskou školu v Novém Boru, kde si přivydělával jako kreslič v tamější sklárně (1922–1924). Další zkušenosti získal u konkurence Reichů, když krátce pracoval na postu kalkulanta v Harrachovské sklárně v Novém Světě (1926–1927). Po trvalém návratu domů se ve třicátých letech vypracoval na „pecvedoucího“ (huťmistra), od roku 1940 byl vedoucím rafinerie a po 2. světové válce vedl jako správce celý závod. V té době si svou techniku tvarování skla za pomocí soustavy nožů a jehel dal patentovat v Belgii, Švýcarsku a Itálii (v tuzemsku první Tylčerův patent vešel v platnost až roku 1955). Po sloučení sklárny v Karolince se sklárnou v Květné působil nadále ve vedení podniku, a to jako vedoucí výrobně technického úseku (1950–1960) a vedoucí vývojového oddělení (1961–1967). Za usilovnou práci mu bylo uděleno státní vyznamenání za Zásluhy o výstavbu (1960).

Zasloužil se např. o mechanizaci výroby, zavedl tzv. „šlapáky“, linku prvovýroby rafinačních procesů a brusný papír pro broušení tenkostěnných sklenic. Kromě toho se věnoval „vynalézání“ technik hutního tvarování skla. Sám k tomu v roce 1950 napsal (čerpáno z korespondence uložené v rodinném archivu): „Již dávno vzal jsem si za úkol zdobiti levně pěkným optickým efektem skleněné předměty při tváření na peci. Objednávky toho druhu byly též žádoucí z důvodů, že optickým efektem se zároveň kryjí menší vady skla, které jinak hladké předměty znehodnocují.“ Jako člověk z praxe byl při své tvůrčí práci vždy pragmatický a své tzv. T dekory navrhoval tak, aby ruční výroba nápojového, stolního a dekorativního skla byla finančně i výrobně co nejméně náročná, přičemž by bylo dosaženo co nejlepšího vizuálního efektu. Po odchodu do důchodu (1968) nadále pro sklárnu pracoval a v sedmdesátých letech mu byly přijaty ještě dva patenty na tvarování skla. Až do své smrti v roce 1978 vyvíjel další nové vzory a řada T dekorů po jeho skonu čítala přes úctyhodných 200 položek.

V 60. s 70. letech bylo o nápojové a stolní sklo zdobené „tylčrovinami“ – plastickými (optickými i mačkanými) dekory žádané zejmena na zahraničních trzích a stalo se tak vyhledávaným exportním artiklem, vyváženým prostřednictvím Skloexportu.