„Jaká to síla žene živé na břeh druhý?“, ptá se muzikant Jan Žamboch v písni Blues o věžích a lidech. K napsání textu ho inspiroval tragický osud odborného pracovníka (a bývalého ředitele) vsetínského muzea RNDr. Bohumila Peroutky (1926–1969). Sotva 43letý se rozhodl 28. října 1969 ukončit svůj život sebeupálením na nádvoří vsetínského zámku (za dva dny na následky zranění zemřel).
„Zelenou barvou mědi prohlížíš si Vsetín / V paměti mnohé z ohňů, očí v tvářích kopců / Jak tížil říjen v roce devětašedesátém / Proč pohnout rafijemi zpátky nechce se ti / Ó věži zámecká ten popel není smytý / Ukaž co viděly tvé pukliny, tvé nýty / Térovou bránou z níž se člověk nenavrací / Bohumil Peroutka se chystá k emigraci / Odchází ze země jíž vládnou lidé choří...
Co vlastně dohnalo muže, přezdívaného „Vsetínský Palach“, k tak sebezničujícímu činu? Politický nátlak, výhrůžky, hrozba ztráty zaměstnání (práce, kterou tolik miloval), vina, že spolu s ním budou pykat i jiní... A čím se provinil? Jen napsal článek, v němž se zaobíral tradicí 28. října v československých dějinách, který byl – bez předchozí cenzury – otištěn 22. 10. 1969 v okresních novinách Nové Valašsko. Obsah textu – patrně zmínkou o T. G. Masarykovi, politických procesech v 50. letech a hodnocením posrpnové situace u nás – vyvolal u vysoce postavených členů KSČ značně negativní reakci, po níž následovaly okamžité represe... Jak silnému tlaku byl vystaven, lze usuzovat z odezvy, kterou vyvolaly... V dopise na rozloučenou, jenž zanechal Bohumil Peroutka na svém pracovním stole, píše: „...bylo (to) mé svědomí i pocit odpovědnosti a snad i víra v ideje, které mě přiměly k tomuto činu.“
Poselství životního příběhu Bohumila Peroutky by nemělo být zapomenuto! V zámeckém atriu ho symbolickou řečí uměleckých děl připomněly jak pamětní deska od valašskomeziříčského sochaře A. Špetíka (1994), tak monumentální pietní instalace ze skla a kovu (2010) od akad. sochaře V. Ciglera.
