Akademický malíř Jan T. Strýček byl přední osobností českého textilního umění. Zasloužil se o renesanci dílensky tkaného gobelínu a navrátil tapiserii její uměleckou prestiž. Svůj profesní život spojil s valašskomeziříčskou gobelínkou, kde přes několikaletou pauzu na přelomu 80. a 90. let 20. století působil úctyhodných 40 let. Přitom se v porevoluční době v rámci privatizačního procesu zasloužil o její „znovuzrození“ a následující tři desetiletí intenzivně bojoval za doslova každodenní existenci Moravské gobelínové manufaktury.
Ve své profesi rozvíjel obor umělecko-řemeslného tkaní tapiserií, vážil si poctivého tkalcovského řemesla, mezigeneračně předávané dílenské zkušenosti i výtvarného cítění tkadlen. O jejich tkalcovském mistrovství pronesl: „Je to tak trochu mystická věc. V průběhu více než sto dvaceti let existence manufaktury zkušenost a citlivost i tvůrčí řemeslná dovednost gobelínářek přes generace roste, jako by se sčítala. Jako by současné gobelínářky nastoupily koncem devatenáctého století do dílny k našemu zakladateli Rudolfu Schlattauerovi a jejich uměleckořemeslné schopnosti se nepřetržitě cizelovaly a mohutněly až do dnešní neuvěřitelné dokonalosti.“
Jako výtvarník gobelínky se soustředil na umění interpretace – tzv. transkripci výtvarných předloh do tkaných či vázaných tapiserií. Přepis výtvarné předlohy do textilní realizace vyžaduje hluboké porozumění textilnímu médiu a schopnost kreativně přeložit vizuální jazyk do „řeči vláken“. Umění interpretace dosáhlo ve valašskomeziříčské gobelínce svého vrcholu právě za vedení dílen Janem T. Strýčkem, který jej doslova povýšil na samostatnou uměleckou disciplínu.
Z odborného hlediska je třeba vyzdvihnout i Strýčkovo zaměření na zkoumání možností a limitů gobelínové techniky a na problematiku tektoniky tkané tapiserie. S nadsázkou tvorbu gobelínů přirovnával ke stavbě gotických katedrál. Obojí musí ctít řemeslo a řád a „vrství“ se od základů. Proto byl pro probíhající vsetínskou výstavu, věnovanou celoživotnímu dílu Jana T. Strýčka, zvolen název odvozený od gobelínu Stavitel. V autorově reflexi tématu této tapiserie z dubna 2019 lze postřehnout jeho obdivuhodnou sofistikovanost i sklon k mysticismu: „Původní inspirace reálnou scénou chodce kráčejícího po dlažbě je posunuta do transcendentální roviny. Výsekem motivu je figura zbavena horní poloviny těla. Bez hlavy vystupuje ze zátěže rozumu, je osvobozena od hledání východiska i cíle směřování. Neohraničenost dlažby ji odpoutává z reálného časoprostorového měřítka. Návod ke čtení díla v transcendentálním posunu je zakódován i v samotném názvu Stavitel. Výsledek jeho stavitelského úsilí není dokumentován vytvořenou stavbou, ale odebráním tří kamenných kostek z dlažby. Tím vzniká trojjediný prostor reálné nepřítomnosti, v logice díla ji lze chápat jako imaginární přítomnost jako triangl vymezující prostor pro Boží oko.“
Ohlédnutí za celoživotním dílem Jana T. Strýčka přinesla jak velká retrospektivní výstava Setkání, která se od 12. 12. 2024 do 23. 3. 2025 konala v Muzejním a galerijním centru ve Valašském Meziříčí, tak i současná komorní výstava ve vsetínském zámku, která je kondenzovaným výtahem předcházející výstavy. Vernisáž se uskutečnila 11. května za účasti spolupořadatele – Moravské gobelínové manufaktury, v zastoupení Simony Strýčkové a Milušky Trachtové – vzácných žen, které s láskou a nesmírným úsilím pokračují v odkazu J. T. Strýčka.
Strýčkovo dílo je trvale zastoupeno ve sbírce Muzea regionu Valašsko, a to jednak realizacemi podle vlastních námětů, jimiž jsou tapiserie z konce 70. let a symbolické dílo Stavitel, ale i interpretacemi věhlasných českých autorů (J. Čapek, L. Sutnar, K. Malich, P. Nikl). Novinkou v muzejní kolekci jsou pak autorovy mobilní objekty z přelomu 80. a 90. let 20. století, které jsou k vidění na současné výstavě. Tu lze ve vsetínském zámku navštívit až do 28. září tohoto roku.
