V současnosti ve vsetínském zámku vystavujete fotografie z cyklu Kus arménské duše. Snímky jste pořídil v Arménii a Náhorním Karabachu mezi lety 2007 až 2021. Výstavu jste rozdělil do čtyř tematických sekcí: křesťanství, lidový a církevní svátek Vardavar, stará nemocnice ve Stepanakertu a každodenní život ve městě i na vesnici. Jaký je Váš vztah k této zemi a jejím obyvatelům?

Arménie mě natolik očarovala, že jsem tam rokem 2007 začal jezdit skoro každoročně. Arménská krajina má neskutečně bohatou historii, nádherné památky, přírodu a hlavně pokorné a srdečné lidi. Nejvíce mě ovlivnila návštěva nemocnice v Náhorním Karabachu. Nevěřil jsem svým očím, v jakých podmínkách se lékařský personál stará o pacienty. Může to znít jako stokrát omleté klišé, ale tady jsem si uvědomil, jak dobře se máme v Čechách. Hovořil jsem s pacienty i jejich rodinnými příslušníky. Ti tam nebyli jen na návštěvě, ale o své hospitalizované příbuzné se kompletně starali, a to po všech stránkách. Při nástupu do nemocnice jim museli dodat lůžkoviny, zajistit stravu, krmit je a také se postarat o hygienu. Zdravotnický personál zajišťuje péči jen po lékařské stránce. Jezdil jsem tam mnoho let, takže z toho vznikl zajímavý soubor, který byl několikrát oceněn nejen u nás, ale i v zahraničí.

Hodně mě taky zasáhl konflikt o Náhorní Karabach, který se odehrával na podzim roku 2020. V této zemi jsem měl mnoho přátel a kamarádů. Spoustě z nich se podařilo před válkou utéci do Arménie. Naopak mnoho mladých arménských kluků, kteří sloužili základní vojenskou službu, muselo narukovat. Konflikt trval šest týdnů a o život v něm přišlo přes sedmi tisíc vojáků, dvacet tisíc bylo raněno. Tehdy jsem se spojil se dvěma Arménkami, žijícími tady v Čechách, a s jedním kamarádem, že několika vojákům bez končetin pomůžeme s návratem do života. Hlavním úkolem bylo zajistit jim komfortní protézy. To se nám podařilo a čtyři vojáci tak získali náhrady dolních nebo horních končetin. Naposledy jsem byl v Arménii v loňském roce. Užil jsem si svátek vody Vardavar a navštívil dva rehabilitované kluky, které jsme znovu postavili na nohy.

Velkou inspirací je pro Vás cestování. Věnujete se reportážní fotografii a sociálnímu dokumentu. První z Vašich fotografických souborů vznikl v Bosně a Hercegovině a nese název „Deset let po...“.  

Do Bosny a Hercegoviny mě přivedl kamarád, který pracoval na Českém velvyslanectví v Sarajevu. Bylo to přesně deset let od války v této oblasti. Hodně mě zajímalo, jak se země v průběhu těch let změnila. Měl jsem i takovou představu, že zde navštívím českou menšinu, která zde trvale žije. To se mi podařilo a pak jsem se do této země ještě několikrát vrátil.

Zavítal jste i do „panenského" Kyrgyzstánu, po Arménii další z bývalých zemí Sovětského svazu, která Vás zaujala.

Kyrgyzstán je velice zajímavá země hor, jezer a nomádských tradic. Poprvé jsem se tam vydal v roce 2010, kdy jsem navštívil hlavní město Bishkek s jeho zajímavou sovětskou architekturou a trhy živých zvířat. Za návštěvu stál i velice velký zvířecí trh v Karakolu, který se nachází východně od obrovského jezera Issyk kul. Velkou motivací k návštěvě této země byla i cesta k vysokohorskému jezeru Son kul, které leží v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Nahoře se přespávalo u pastevců v typických jurtách. Během našeho pobytu nám ukázali své dovednosti na koních a předvedli i hru zvanou buzkaši. Přesně po deseti letech jsem tuto zemi navštívil znovu. Chtěl jsem vidět nejen známá místa, ale i poznat nová. Příjemně mě překvapilo, že se tam vůbec nic nezměnilo. Jen některé z jurt měly plastové dveře. Po dalších třech letech jsem se vydal na trek, který je na jihu Kyrgyzstánu při hranici Tádžikistánu. Tato část země se nazývá kyrgyzská Patagonie. Krajinou je to nádherný kus země, ale jsou tu četné etnické nepokoje. Pokud mám shrnout tento fotografický cyklus, tak je hodně o krásné a nenarušené krajině, vysokých horách, velkých jezerech, Hedvábné stezce, o životě pastevců v jurtách, tradicích a koních.

Jaké jsou Vaše další cestovatelské plány? Kterou zemi byste rád blíže poznal?  

Měl jsem možnost několikrát navštívit Tádžikistán a neustále mě to tam táhne. Je hodně podobný zemím, o kterých jsem hovořil. Je hodně hornatý. Přes 90 % území tvoří pohoří Pamír přezdívané „střecha světa“. Má nádhernou přírodou a lidé jsou tu pohostinní a milí. Nachází se tu jedna z nejvýše položených cest světa – Pamir Highway. Letos jsem měl možnost ji navštívit. Jel jsem se hlavně podívat na svátek Navruz, což je tradiční perský novoroční svátek jara, slavený při jarní rovnodennosti. Má kořeny ve staroperském zoroastrismu a dnes se slaví v mnoha zemích od Íránu přes Střední Asii až po Kavkaz. Typické jsou rodinné oslavy, sváteční stoly se symbolickými pokrmy, tance, hudba a vítání nového cyklu života. Mým druhým cílem bylo vidět tradiční koňský sport buzkaši. Hráči organizovaní v jezdeckých týmech se snaží sebrat soupeři tělo kozy nebo telete bez hlavy a dopravit ho do vyznačeného prostoru, zatímco soupeři jim v tom brání. Jde o velmi drsnou hru, která má kořeny v nomádské kultuře a je považována za symbol odvahy, síly a jezdeckého umění. Člověk z naší kultury to může považovat za krutý sport, protože po vyznačeném hřišti se honí jezdci na desítkách, někdy i stovkách koní. Pády jezdců i koní nejsou nic neobvyklého. K jejich tradici to ale neodmyslitelně patří, ať se nám to líbí nebo ne.

Vaše fotografie jsou autentické, plné života! Když je prezentujete na výstavách či fotosoutěžích, doufáte, že zanechají lidem stopu na duši a že je donutí se nad některými věcmi zamyslet. Jaká jsou Vaše další přání, resp. tvůrčí plány do budoucna?

Plánů a přání je mnoho, ale vždy vyjde jen polovina. Žiju v hektické době a hodně věcí nestíhám. Neustále sahám do svého fotografického šuplíku a snažím se zpracovat věci, které jsem fotil třeba před třemi roky. Také zvažuji, že některá fotografická témata omezím. Mrzí mě, že lidé neberou tuto činnost jako poctivé řemeslo. Mají představu, že je to jen cvakání a zábava. Ale často je to kus tvrdé a nedoceněné práce.

Srdečně děkuji za poutavý rozhovor i za úspěšnou spolupráci při přípravě a realizaci Vaší současné výstavy ve vsetínském muzeu.